Cynic – Carbon-Based Anatomy

Sami sobě sondou
2011
Season of Mist
23:01 (6 skladeb)
progresivní space rock
www.cyniconline.com

O Cynic můžeme s klidným svědomím prohlásit, že se jim nedá vyčítat nic, co vytvořili a nahráli – maximálně může posluchač lamentovat nad tím, jak početnější by mohla jeho sbírka být, kdyby se pánové Masvidal, Reinert a Malone v první polovině 90. let nerozhodli dát si od koexistence pod společnou hlavičkou pauzu, která se nakonec protáhla na dobrých patnáct let.

Ti, kteří poslední léta nestrávili službou na hodně hluboko plující ponorce, již vědí, že reunion nesl ovoce v podobě výtečného alba „Traced in Air“ z roku 2008 a loňské inovativní přepracování několika z reunionové desky vzešlých skladeb do překvapivě soudržné trip-rockové podoby. Na příští rok plánují Cynic vydání další dlouhohrající řadovky, na kterou jsou již nastražené králičí slechy nejednoho (ex)metalisty, ještě předtím nás však Cynic hodlají navnadit šestipísňovým EP „Carbon-Based Anatomy“.

Smysluplně využít formát EP dnes zvládá překvapivě menší množství muzikantů, než bych čekal. Spousta nahrávek tohoto formátu působí jako prodloužené singly obalené ve vatě remixů a alternativních verzí, nebo odstavné parkoviště skladeb, které se nějak nevešly na desku a vám či vašemu managementu je líto je zadarmo plácnout na Bandcamp. Ne tak Cynic.

„Cynic naštěstí nesklouzávají k žádnému blábolení patřícímu do nočního vysílání EZO TV, ale zůstávají v mezích přijatelné abstrakce.“

Předchozí EP „Re-Traced“ bylo totální restrukturalizací genetického kódu písní, nikoli ledabylým přeleštěním. „Carbon-Based Anatomy“ zase překvapí svou uceleností – na ploše třiadvaceti minut zde Cynic představují koncepční materiál, který má hlavu a patu, začátek a konec, smysl a též metodu, jakou jej naplňuje.

Nahrávka se (jak již možná název napovídá) věnuje exploraci lidství, především jako určitého duševního stavu a souhrnu navzájem se ovlivňujících, vědomých a nevědomých niterných procesů, které komparativně staví vedle procesů držících pohromadě celý vesmír, celé univerzum. Textové i hudební vyznění minialba dává najevo, že Cynic nevypustili kosmickou sondu do vesmíru, leč se spíš v imaginárním batyskafu ponořili sami do sebe. „Carbon-Based Anatomy“ není Voyager Golden Record, nýbrž trip na Ayahuasce. Principiálně proti filozofujícím metalistům nic nemám (například Andreas Hedlund aka Vintersorg to ovládá perfektně) a Cynic naštěstí nesklouzávají k žádnému blábolení patřícímu do nočního vysílání EZO TV, ale zůstávají v mezích přijatelné abstrakce.

Pokud se hudbě Cynic na „Focus“ říkalo progresivní death metal a po vydání „Traced in Air“ se škrtal death, myslím, že nyní můžeme s klidným svědomím vygumovat i metal. Polovina skladeb z EP o něj v rámci tvůrčího procesu ani nezaškobrtla a též u zbytku se projevuje jen v náznacích, co se týče třeba kytarových postupů a zvuku bicích. Zato na desce uslyšíme progresivní space rock protkaný klikatým vláknem jazzových postupů, tenkou, leč pevnou ambientní nití a přízí ethno vlivů, kde se mísí motivy blízkovýchodní, indické i amazonské.

„Nemyslím si však, že by ostříži ze Cynic projevili tolik krátkozrakosti a vystříleli všechny náboje několik měsíců před vydáním další řadovky.“

Cynic dobře ví, kdy mají zaměstnávat posluchače sledováním mihotajících se chapadel olihně, která jej bude navigovat do hlubin, a kdy mu zase mohou vystavit na odiv jediný, nepřikrášlený motiv v jeho panenské dokonalosti. Takovým je třeba hlas hostující Amy Correiové v působivé úvodní písni „Amidst the Coals“, která by místo EP Cynic mohla klidně startovat třeba dokument o jihoamerických stolových horách. Být tam takových motivů více, EP by hraničilo s genialitou. Asi nejvýraznější reminiscence na „Traced in Air“ nalezneme v titulní „Carbon-Based Anatomy“ a předposlední „Elves Beam Out“.

I přes extenzivnější využití kytar v těchto dvou skladbách působí také ony spíš meditativním, ale nikoli monotónním a fádním dojmem – právě naopak. Klidnému a uvolněnému tělu vybuchují na vnitřní straně očních víček ohňostroje a barevné jiskry poletují po různých trajektoriích, až se zdá, že fyzikální zákony odešly do důchodu – jak by to asi člověk u takového mezidimenzálního výletu pod vlivem ayahuascy čekal.

Z tohohle pohledu mě možná trochu mrzí, že si v tomto případě vystačili Cynic pouze s krátkou stopáží, jelikož koncept, který „Carbon-Based Anatomy“ podpírá (jak tematický, tak strukturální – střídání rockovějších skladeb s kratšími, experimentálnějšími a do ethno roucha zahalenými intermezzy je dobrý a posluchačsky vstřícný nápad), očividně funguje a nebyl by problém užít jej i na dlouhohrající desce.

Nemyslím si však, že by ostříži ze Cynic projevili tolik krátkozrakosti a vystříleli všechny náboje několik měsíců před vydáním další řadovky. Proto nebudu tak krátkozraký ani já a nevystřílím svou munici v závěrečném hodnocení – ačkoli se ohromně těším na to, že tak zanedlouho budu moci učinit.