Cultura Tres – El Mal del Bien
V České republice solidně domestikovaní, původem venezuelští Cultura Tres nejsou kapelou, která by brala svět útokem, spíše se ho snaží krok za krokem okupovat a po cestě se nebojí zpochybňovat svá vlastní rozhodnutí. Nyní se rozhodli potlačit sepulturovskou údernost a obrátili se k pomalosti a atmosférám. Z jejich druhé desky však čiší marnost.
Ačkoliv na ní čas od času ještě probleskne syrová zloba, jakou lze neomylně přiřazovat tvrdým latinskoamerickým kapelám, ze všeho nejvíc se Cultura Tres snaží o budování potemnělých atmosfér, ale jako by nevěděli, jak na to. Omylů najdeme hned několik. Zaprvé: stylově si nabrali až příliš – doufat, že najednou zachytí tíhu i atraktivní melodičnost rocku, drásavost grunge, valivost sludge a ještě to vyšperkují netradičními nástroji, je bláhové. Zadruhé: právě atmosférická ozvláštnění (piáno i samply) se ukazují jako naprosto nefunkční a znějí, jako by se do skladeb vkrádala odjinud, jako by se vám při poslechu na počítači omylem otevřeno nové okno a z něj začala hrát úplně jiná hudba. Zatřetí: rozhodnutí tak ukrutně zpomalit kapele dělá medvědí službu, neboť holé skladby jen odhalují skladatelské tápání.
Z nové metody je celkem jasné, co Cultura Tres chtěli a po čem šli. Pro vytvoření zatěžkané desky s inovativním pohledem na sludge i post-hardcore však nestačí obnažit kostru pomalých skladeb. Jakékoliv nálady se zde ztrácejí v roztěkanosti a pomalosti, z níž se nedaří nic moc vykřesat. U atmosférických úvodů skladeb si lze dost dobře představit, co je cílem. Jenže se nezadařilo, chvílím rituálního bubnování chybí napětí, momentům, v nichž se proplétají jednoduché kytary s apelativním zpěvem, zase odůvodnění jejich experimentu. Tím se (nejen sedmiminutovým coverem Black Sabbath) obracejí ke starému doomu, do něhož vnášejí odbojnost typickou pro jejich debut, všechny písně ale jako by končily ve stádiu (občas slibného) rozjezdu. A dál už si kapela neví rady.
„Všechny písně ale jako by končily ve stádiu (občas slibného) rozjezdu. A dál už si kapela neví rady.“
Nejsilněji tak působí v rockovějších momentech („Purified“), ne když usilují o křesání sludgového temna, což je paradoxní, protože druhý jmenovaný přístup jim je zjevně bližší. Zároveň však atmosféru pomalých skladeb tahají až z paty a unavené riffování zde doprovázejí texty, které zjevně uspávat nechtějí. A tak nakonec deska ani neválcuje celou svou tíhou, ani nestrhává pozornost jednotlivými nápady.
Cultura Tres rozhodně razí osobitou cestu a je sympatické, že se snaží pokoušet své vlastní možnosti. Tentokrát s nimi ale žel pokouší i trpělivost. Hudba nemusí být energická, aby z ní prýštily emoce, zde jsou ale skladby až příliš rozvleklé a za pomalým vybrnkáváním je cítit nejen záliba v atmosférické kytarové hudbě, ale taky bezradnost. Nejsilnější emoce tak přinese vzpomínka na to, o kolik energičtěji působila minulá deska „La Cura“.
