Cultburger Picnic III

Kytary, řev, saxofony, falafel a kult ohně
30. - 31. května 2014
Bystřička, letní kino

Přestože minulé dva ročníky doplatily na nevlídné počasí, odhodlali se pořadatelé malého festiválku v blízkosti přehrady Bystřička k jeho třetímu pokračování. Navzdory tomu, že existence proslulého klubu Vrah dospěla ke konci, na Valašsku se pořád něco děje. Svědčí o tom tým pořadatelů, k nimž se loni připojil Martin Valášek, a jejich sympatický festivál.

Podmínky pro přežití byly tentokráte trochu lepší a sestava kapel skvělá, žel lidí mnoho nedorazilo. Těžko říci, zda je to tím, že tomuto festivalu se prozatím nedaří hlouběji vstoupit do mysli možných příchozích, nebo částečnou odlehlostí místa, které snad dobře slouží rekreačním účelům, ale patrně ne každý žánrově naladěný jedinec ze Vsetína, Valmezu, Rožnova či odjinud dokáže překonat svou lenost a dorazit na místo, kde čekat nějaký komfort jistě nelze.

Pokud se muzicíruje v letním kině, většina lidí si představí situaci, kdy na pódiu před plátnem hrají kapely, na něž koukají lidi sedící na lavičkách. Zde tomu bylo trochu jinak. Vedle pódia byly z obou stran postaveny dva velké stany, z nichž ten větší a vizuálně pivní sloužil hudební produkci, zatímco ten menší a s ohledem na počasí nepříliš využívaný byl pro posedávání a popíjení. Pódium obsadily stánky s pivem či výhradně veganským jídlem, jemuž podle očekávání dominoval Valáškův falafel, zatímco v pódiovém podpalubí se zahnízdila nepočetná distra.

„Big band to pořád je, ‚the biggest band‘ ale spíše ne.“

Sobotní déšť naštěstí netrval dlouho, takže daleko větším problémem byla především páteční zima, vyžadující mít na sobě více vrstev oblečení. Zajímavým řešením se ukázal být kovový sud, v němž kdosi v oba večery rozdělal oheň, a který byl dřevem živen po celou noc. Kolem tohoto sudu neustále postávalo něco kolem desítky osob, jejichž pocit okolní zimy byl takto konfrontován s žárem pekla. Uctívaný kult ohně byl vskutku pamětihodným prvkem celé akce.

Výrazné potíže činila technika, vyžadující několik zásahů do elektrického napájení festivalu. Mimo jiné i z tohoto důvodu se po oba dny neustále prodlužoval časový skluz, což se projevilo především v noci z pátku na sobotu, kdy se nejenže končilo někdy v před čtvrtou, ale navíc už nestačili zahrát vsetínští Každý jinak, jejichž set byl nejprve přeložen na další den, ale nakonec zcela zrušen. Všech ostatních šestnáct kapel ale zahrálo, byť ty sobotní v dosti pozměněném pořadí.

Role zahraničního taháku se ujali němečtí Spermbirds, s jistotou zkušených veteránů předvádějící punk, v němž se mísí nejen rychlost a ostří, ale také skočnost, odlehčenost nebo smysl pro melodii. Něco podobného vzápětí předvedla také brněnská punková legenda Zeměžluč, na které je ze všeho nejlepší fakt, že stále existuje, ale ještě lepší to, že jí to pořád dobře hraje. Jasně tím potvrdila pozici punkově nejryzejší domácí kapely vzešlé z osmdesátých let. Třetí nejzkušenější formací festu byly milované i proklínané ostravské hvězdy Malignant Tumour, jejichž tradiční nálož motörcrustových hitovek svědčila o tom, že tento model se přes veškerou prvotní přitažlivost začíná trochu opakovat a vyčerpávat. Nechyběla novinka ve španělštině, ale největší ohlas měly osvědčené šlágry poslední dekády. Big band to pořád je, „the biggest band“ ale spíše ne.

Pokud nějaké soubory převažovaly, byla to zejména ostře tvrdojaderná uskupení, ať už se ona sama označují jako hardcore-punk, hardcore-grind, crust či jinými příbuznými slůvky. Českobudějovická Dezinfekce zdařile předznamenala personálně podobnou prachatickou veličinu Gride, od níž si lid tak dlouho a vehementně žádal „Manipulaci“, až ji dostal. Přestože kapela tedy fungovala tak trochu jako jukebox, pozici letitých premiantů tuzemského extrému obhájila zcela jednoznačně. Cosi velmi podobného tradičně prokázali i brněnští See You in Hell, ačkoli zírající postavy přes četná nabádání nechtěly jít blíže k pódiu, což pro hrající kapely nebývá moc příjemné.

„...zdánlivé ukolébavky na dobrou noc se záhy měnily v krásně devastující až zničující atmosféru...“

Rovněž další soubory naznačily, že právě ta nejextrémnější scéna má neustále co říci. Hned na úvod Zkažená mysl z Karolinky, která vše podstatné řekla plachtou za sebou, zobrazující čím vším bývá kažena mysl člověka už od narození. Velmi životaschopně si vedla i ostatní takto laděná tělesa, tedy jmenovitě Kutya Harap z Francovy Lhoty, čím dál lepší otrokovičtí Tomorrow's Hell, dlouholetí česko-polští harcovníci How Long? nebo slovenští či přesněji řečeno žilinští Boiling Point, mající na srdci hodně slov k všemu možnému, ale také dostatek dobré palby.

Jenže nejen kytarami člověk je živ, takže téměř jednolitě navazující blok se nesl hlavně ve znamení saxofonů. Skrze tímto nástrojem poháněný punk poprvé zaujala brněnská Aliusterra, což ještě více rozvedli rožnovští Uštkni, jejichž pronikavá melodika a tepající rytmika si určitě zasluhuje budoucí pozornost. Právě té se, byť v trochu jiných kruzích, těší pražské ženy Zuby nehty, jejichž saxofony, klávesy či flétna vnesly na tento festival vůbec největší dávku odlehčenosti a zpěvnosti. Přičemž asi jen málokdo si v tu chvíli uvědomil, že na pódiu jinak převážně hardcore-punkového festu se přímo osobně nachází někdejší Růženka z pohádky „Jak se budí princezny“.

Závěrem zbývá zmínit ruskou formaci Moro Moro Land, jejíž skvělá psychoapokalyptická smršť, přes převažující střední tempo se vzpínající také do svižnějších rychlostních obrátek, nedávno vyšla na společném vinylu s českými Drom, potažmo částečně podobně laděná a celý festival uzavírající plzeňská Esazlesa, jejichž zdánlivé ukolébavky na dobrou noc se záhy měnily v krásně devastující až zničující atmosféru působivého emocoru. Být na místě osobně přítomen generální ředitel tohoto webzinu, nepochybně by smyslů zbavený mlátil hlavou pod pódiem.