Crippled Black Phoenix – No Sadness Or Farewell

Popel, který chce promísit
2012
Cool Green Recordings
45:08 (6 skladeb)
post/progressive rock
www.crippledblackphoenix.co.uk

Jedno se Crippled Black Phoenix musí nechat – v žebříčku kapel souzených dle indexu kvality a kvantity studiového materiálu by to rozhodně dotáhli na medaili. Od roku 2007, kdy vyšla jejich debutová deska „A Love of Shared Disasters“, své příznivce rok co rok oblažují nějakým tím cédéčkem či vinylem.

A když si náhodou dají chvilku nohy na stůl, příští rok servírují posluchačům rovnou dvojalbum. Za takových okolností skutečně nelze než smeknout, že v diskografii CBP se dosud nevyskytla žádná ušmudlaná ovce.

Navíc, nedivil bych se, kdyby takto fungovala nějaká droneová nebo funeraldoomová parta, ale u bohatým nástrojovým obsazením disponujících CBP je ve studiu potřeba odvádět skutečně zdlouhavou a mravenčí práci. Verva, s jakou kapela chrlí nový materiál do světa, dokonce způsobila, že „No Sadness or Farewell“ je místy označováno jako EP, což je v případě šestiskladebové a třičtvrtěhodinové nahrávky asi tak bizarní, jako kojení sedmiletého dítěte. Na tomto místě je také potřeba zmínit, že recenze se týká CD verze alba – na vinylové verzi je jedna skladba obměněna a zlehka přeházeno pořadí, což může (a nemusí) dramaturgii alba posunout krapet jinam.

„Šestici skladeb rozmanité délky nechybí citlivost ani intenzita.“

Byť píšu, že v diskografii Crippled Black Phoenix není vyloženě slabého kousku, předchozí dvě alba „I, Vigilante“ a obsáhlé „Mankind (The Crafty Ape)“ mi přeci jen dvakrát k srdci nepřirostla. Zato nad dvojalbem „The Resurrectionsts/Night Raider“ jsem se rozplýval jak nad adventním kalendářem – méně riffů, více smyčců, polcující atmosféra střídavé oblačnosti pohybující se mezi lehce patetickým sladkobolem a (post)apokalyptickým krupobitím. Když tehdy oslavné recenze velebily „Pink Floyd pro 21. století“, v podstatě jsem neměl námitek. Veleknězové různých denominancí se sešli v jedné kapele, aby ekumenickým způsobem skloubili „prog“ s „post“ a šířili nové písmo formou gospelů.

„No Sadness or Farewell“ toto stádium tvorby CBP připomíná rozhodně mnohem více, než předchozí nahrávky, což samo o sobě zažehlo počáteční jiskru nadšení. Šestici skladeb rozmanité délky nechybí citlivost ani intenzita, epické momenty se střídají s těmi komornějšími a vůbec na prvních pár poslechů působí vše v naprostém pořádku. Nový zpěvák John E. Vistic působí jakožto chlapík na svém místě a křehký, ale působivý hlas švédské zpěvačky Belindy Kordic (současné to přítelkyně ústředního mozku kapely Justina Greavese) má tu moc popostrkovat skladby do nadpozemských dimenzí. Ukázkovým příkladem je kupříkladu skladba „What Have We Got to Lose?“, jejíž ústřední motiv skutečně evokuje představu dětí z nějakého futuristického kmene, bruslících na skleněném jezeře vzniknuvším přetavením písku jadernou explozí.

„Kapele vůbec neuškodilo dát si oraz třeba na dva roky a popřemýšlet nad eventuálním vývojem“

Problém, který v mém případě při prokousávání se „No Sadness or Farewell“ vyvstal, se těžko popisuje – deska je zkrátka málo trvanlivá. Chybí jí rafinovanost a překvapení, které by posluchače k desce přikovaly a poskytly mu onu kýženou radost z objevování. Co na tom, že je vše na svém místě, když se v takovém případě začíná uplatňovat pořekadlo „všude dobře, tak co doma“?

Postupem času jsem zjišťoval, že mi v hlavě neutkvěly momenty, které by byly vrcholné či obzvláště zajímavé, ale zkrátka ty, které se opakují nejdéle. A ačkoli je rozhodně příjemné nechat si vykecat díru do hlavy zrovna od Crippled Black Phoenix, asi to není kompoziční postup, který by si zasloužil stavět na piedestal. Vyjma již zmiňované „What Have We Got to Lose?“ a závěrečné „Long Live Independence“, která má asi největší odpich z alba, mi ostatní písně přišly jako zuby nehty držící se standardu.

Ten je u Crippled Black Phoenix pořád velice vysoko, takže úplné zklamání rozhodně nehrozí. Mám však za to, že by kapele vůbec neuškodilo dát si oraz třeba na dva roky a popřemýšlet nad eventuálním vývojem. Pokud by byli i nadále tak velkorysí v produkci studiových alb, mohlo by se stát, že by se přes veškeré kvality definitivně zajedli. Krmte vězně langustami – a za měsíc budou žadonit o chleba s vodou.