Crippled Black Phoenix

Strahovské vzkříšení Fénixe aneb běh na dlouhou trať
28. března 2012
Praha, 007 Strahov

Tentokráte se bude servírovat něco výjimečného. Vlastně už když mě cestou skrz Prahu v jedné z těch typických křivolakých uliček obklíčil průvod Hare Krišna a pokusil se mě obrátit na víru pravou letáky a fuseklemi v sandálech, tušil jsem, že tenhle den bude plný zážitků.

Crippled Black Phoenix jsou podle mého jednou z těch kapel, na které nejdete proto, abyste jim podlehli, ale proto, že už se tak stalo. Ostatně pro někoho je tenhle projekt vítanou příležitostí k poškádlení alternativního hudebního ega, pro jiného doklad soudobé hudební vrstevnatosti a pro mě osobně, snad to nebude znít nevděčně, jedno z prověřených jmen, na které prostě rád zajdu. A i přesto, že jsou tihle Britové stále ocejchováni nálepkou post-rock, zůstávají formací, která nepotřebuje žádné žánrové pozérství, která přesahuje předepsané hudební hranice, dokáže strhnout, překvapit, nic jiného jsem ani nečekal.

„Klasický rock v neklasickém provedení, kupa atmosféry, průběžná gradace nejen v rámci jednotlivých skladeb, ale i v rámci celého vystoupení.“

Nečekal jsem taky, že rozsah celého setu vyšachuje původně ohlášeného předskokana, tuzemský projekt Rouilleux, a se mnou totéž pravděpodobně nečekalo mnohem více návštěvníků, kteří se evidentně rozhodli dorazit pouze na hlavní kapelu. Takže od úvodního intra bylo v Sedmičce až podezřele řídko, vylidněno. Naopak Crippled Black Phoenix se po nesmělém nástupu rozhodli okamžitě přitopit pod kotlem, až mě (a řekl bych velmi mile) překvapilo, jaký drive jednotlivé skladby v živém podání dostávají. Justin Greaves, jediný stálý člen značně proměnlivé sestavy, hned v první promluvě k publiku nostalgicky vzpomněl vystoupení zpřed šesti let a vlastně tím předeslal, v jak pohodovém, přátelském duchu se tenhle večer ponese.

Nový zpěvák sytil pozvolna se plnící klub vcelku sebejistým projevem, který mi v některých polohách připomínal melancholického Micka Mosse z Antimatter, a sám sebe pak sycenou vodou. Chvílemi bylo až zvláštní, jak plynule se mísila výrazová intimita s intenzitou, navíc hned mezi prvními skladbami zazněla desetiminutová, artově „floyďácká“ balada „The Heart of Every Country“, jeden z těch kousků aktuální desky, co mi ihned uvízl v paměti. Zmíněnou hudební variabilitu prvních desítek minut podtrhávala bluesová sóla Karla Damaty, bluesmana, co s tím slidem po strunách prostě klouzat umí, stejně jako bezmála stonerové kytarové salvy. Klasický rock v neklasickém provedení, kupa atmosféry, průběžná gradace nejen v rámci jednotlivých skladeb, ale i v rámci celého vystoupení.

S postupujícím večerem ozvláštňoval pauzy mezi skladbami upřímný, spontánní humor, kdy si Damata se zpěvákem neustále dobírali Justina kvůli jeho severoanglickému akcentu a pro jednou zas ono diskutované komornější prostředí strahovského klubu zásadně napomohlo k té jisté těsnější vazbě mezi kapelou a publikem. Crippled Black Phoenix si navíc svůj dvouhodinový set náramně užívali, uhrančivá vlčice za klávesami Miriam Wolf odzpívala v úvodu hodně post-rockovou skladbu „When You're Gone“ z debutového alba „A Love of Shared Disasters“ a hodně energicky vibrovala i novinková „Get Down and Live with It“. Přesto jsem se v závěru setu už trošku ztrácel a na rozdíl od kapely, která ještě v přídavku punkrockově vyždímala „Bella Ciao“, mi došel dech.

Fakticky jsem se chtěl vyhnout nějakému lacinému klišé, přesto si jednu závěrečnou myšlenku neodpustím: „Fénix možná povstal z vlastního popela, zcela určitě ale opět shořel na Strahově.“ Nechci tenhle večer nějak zásadně nadhodnotit, protože nebýt večerky, možná tam ty vlky prohánějí doteď, ale troufám si říct, že kdo tam ve středu došel, nezapomene! Jeden z těch koncertů, kde prožitek zůstává nad zážitkem.