Creepy Teepee 2013

První zprávy o kontaktu s novou civilizací
12. – 14. července 2013
Kutná Hora, areál bývalého pivovaru

Jinakost bývá povětšinou i ctností a v tomto ohledu je festival Creepy Teepee na vrcholu řetězce hudebního všežravce. Okolo akce proslulé – stejně jako dílčí koncerty pořádané v Praze A.M.180 Collective – tím, že hledí do budoucnosti, však stejně tak krouží uštěpačné poznámky o pozérství. Že by je ale ve výsledku šlo vnímat jako lichotivé?

Dělat jakékoliv zásadní závěry po jednodenní návštěvě festivalu, by samozřejmě bylo bláhové – proto i následující řádky berte jako nevázaný skicář, nikoliv znalecké resumé. Jelikož extrémy odvádějí pozornost, nemělo by pro ale začátek zůstat zamlčeno, že Creepy Teepy působí v prvé řadě jako festival hudby, kterou jeho pořadatelé vybírají z lásky k ní. A láska přece občas mívá pokřivenou tvář. Stejně jako bývá někdy slepá.

Brát si do huby návštěvníky festivalu, je stejně vábivé jako očividné – svetry po babičce zde začínají žit nové životy, „hezcí lidé“ se dobrovolně „downgradují“ tepláky nebo alespoň kostěnými brýlemi, odbarvený vous soutěží v míře ujetosti se semišovými šaty. Ale přestože se i jinakost může stát uniformou, nakonec je osvěžující být konfrontován se subkulturou, jejíž kreativita při odívání nekončí u toho, zda si dáte stahovák na pravou nebo na levou ruku. Přes občasnou zřetelnou sebezahleděnost je navíc nejlepší brát všechno jako hru.

„Hranice mezi budoucností hudby a píčovinou je občas nebezpečně tenká.“

Je nicméně fakt, že její pravidla nejsou příliš jasně daná, a tak se může docela snadno stát, že není úplně zřejmé, kdo je tady za blázna. Vzhledem k tomu, že jsem se na festivalu zastavil na skok trvající zhruba pět domácích višňovic, nemohu a nechci dělat závěry o jeho programu. Jedno obecnější tvrzení si ale přece jen lajznu – hranice mezi budoucností hudby a píčovinou je občas nebezpečně tenká.

Své by o tom mohla povídat Quiltland – slečna v tričku s nápisem „Get Real“ (trika s kapelami se tady mimochodem vůbec nenosí – taky osvěžení), jejíž syntezátorový set zaujal zejména tím, že švédská hudebnice u aparátu více nebyla, než byla, zatímco duchem se zdála být mimo setrvale. Odpolední vystoupení jí řadilo k muzikantům, pro které je důležité nazvučit hlavně vlastní ego. Když jsem si ale před koncem všimnul bledé videoprojekce, bylo mi jí na chvilku docela líto.

Že současná alternativa preferuje místo dokonalosti spíše (alibistickou?) koktavost, dosvědčili i Tar … Feathers, rozkročení mezi hravostí a velmi vážnými tvářemi, s nimiž kroutí nevelký počet tónů. Pokud ale na takovýchto muzikantech stojí něco za zobecnění a následně vyzdvižení, pak to, že je občas příjemné dostat se do míst, kde nevíte, na čem jste. Jistě, je to dvojsečné, dříve nebo později se to ale vyplatí.

„Po všech těch festivalových opilcích od bláta je milé vidět, když na sebe kocovina bere podobu borce v plandavém pyžamu.“

Přiznávám, že jsem po tomto dvojboji zatoužil, aby vzduch pročísnul někdo jako Čokovoko. S Draculou Lewisem však přišel vítaný závan kreativity (a taky razance), stejně jako přišla trocha živelnosti s Bobbym Connem, jakkoliv nelze jeho pestrobarevný rock vnímat jako novátorský, pokud jste kdy slyšeli o Ediem Sedgwickovi, o Miku Pattonovi nemluvě. Kořeny ale mají, pravda, podobné a rozhodně zdravé.

Jinakost Creepy Teepee nelze přeceňovat, jeho odvážnost – ať už ji vnímáme v jakémkoliv směru – ovšem stojí za opakované vyzdvižení. A pokud vás třeba zneklidní, kolik zdejších slečen chodí bez podprsenky, může vás na revanš uklidnit, že jen málokterá má koule na to udělat si tetování. Nemluvě o tom, že po všech těch festivalových opilcích od bláta je milé vidět, když na sebe kocovina bere podobu borce v plandavém pyžamu, který se vůkol potácí s Clubem Maté v ruce. A v Bille u areálu bývalého pivovaru se nakonec potkáte se všemi. Jen nesmíte u lednice nahlas říct, že byste si dali Mrože, protože byste se mohli dotknout borce s mohutným vousem, který stojí opodál a má na zápěstí vrácenku ze stejného festivalu jako vy.