Cough, Butterfly Killers

Chvění je v prostoru
7. dubna 2013
Hradec Králové, Hudební klub čp. 4

Je to cirka půl roku, co si média začala všímat nového uskupení na scéně alternativních rockerů. Dlouholetí hardcore/punk/metaloví známí dali průchod svým obsesím a vytvořili Butterfly Killers. Zmíněná posedlost se projevuje v pokřiveném tvůrčím díle.

V neděli jsme měli další příležitost toto zběsilé trio vedené často schizoidní harmonikou slyšet. Mára, jeden ze členů „zabijáků“, využil vřelých vztahů s klubem č. p. 4 a návštěvy amerických zádoomčivých Cough, aby zpestřil kulturní život Hradce Králové. Úvod mělo pevně ve svých rukou zmíněné trio. Hudba Butterfly Killers nemusí sedět každému, například někteří členové Cough již při zvukovce s úzkým úsměvem na rtech prostor opustili. Nutno říct, že oproti vystoupení v Nové Pace hrála většinou prim Márova opravená kytara, ač Štěpán do harmoniky dul sebevíc. Také záleželo, kam se člověk postavil, aby se jednotlivé zvukové proudy patřičně slily. V takové optimální pozici byly zřetelné jak kytarové spirály s ostrými hroty, tak i harmonické melodie mizící v deformovaném prostoru.

DRUHÝ POHLED Jana Hamerského: 7/10
Není třeba navštěvovat second handy, aby člověk pochopil, že značkové zboží nemusí být nutně to nejlepší. Tedy až na to od Relapse, chtělo by se říct.
Přirozeně jsem měl pochyby, jestli Cough vůbec dostojí očekáváním, navozeným snad až otravným zdůrazňováním jejich vydavatele, který jako by byl chvílemi důležitější než sama kapela. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, Cough byli výborní, přesto bylo ze skutečně hojné účasti na jejich koncertě patrné, že značka i prostředí undergroundu vykoná své.
Richmondským předskakoval královéhradecký „hvězdný tým“ Butterfly Killers. Jeho poslední koncert jsem absolvoval poměrně nedávno, a proto jsem ani nečekal, že uvidím něco pronikavě odlišného od toho, čeho jsem se dočkal před třemi týdny. To se mi nakonec potvrdilo, i když tentokrát se harmoniky přes úpornou Málkovu snahu v Kudlisově a Haltufově řádění ztrácely. „Vrazi motýlů“ zkrátka jen přišli, zahráli a bez rozloučení střelhbitě vyklidili pódium hlavní hvězdě večera.
Když jsem s členy Cough ještě před koncertem Butterfly Killers mluvil, první myšlenka, která mě v duchu napadla, byla: „Jak můžou tihle srandisti hrát tak pochmurnou muziku?“ Cough se do doby, než nadešel čas vyměnit činely a rozevřít vějíře kytarových efektů, velmi dobře bavili, jakmile ale předstoupili před publikum, viděl jsem před sebou tlupu odhodlaných, štací ošlehaných vagabundů, jimž jsem věřil každé hrábnutí do strun a mocný úder do činelů.
Jistě jsem nebyl sám, kdo jako na smilování čekal na svižnější tempo, a poté, co Cough po necelých pětačtyřiceti minutách dohráli poslední čtvrtý kus, se nedožadoval přídavku. Kapela jako by většinu koncertu obecenstvo napínala, zkoušela, co snese, a kam až může zajít. Ostatně jak jinak si vyložit „nenadálé zrychlení“ na konci posledního devítiminutového válu a katarzi, kterou díky němu obecenstvo zažívalo?
„U všeho záleží na konci,“ pravil Jim Jarmusch ústy Ghost Doga. Nezbývá mi, než s ním souhlasit. Právě konec Cough na hony vzdálil od známější kapely sabbathovského vrhu, Cathedral, jejichž vystoupení jsem byl svědkem před dvěma lety na Brutal Assaultu a jejichž jméno se v souvislosti s Cough skloňovalo také. Zatímco po Cathedral mi zůstalo jen rozčarování umocněné bezúčelně, byť bezesporu stylově protahovanou agónií rozpadu kapely, Cough se nechám tahat za nos i příště a rád.

Úderné riffy s pádivými bicími v zádech po drobné přestavbě aparatury vystřídal olovnatý oblak, který okamžitě zamořil celý klub. Všech se zhostil richmondský „Kašel“ a koncertní místnost se zaplnila. Průchod emocí nebyl ani tak slyšitelný jako viditelný na jednotlivých muzikantech. Hudební zážitek připomínal pobyt na loďce uprostřed skalisky zakrytého jezera, do kterého padá jeden velký balvan za druhým. Mohutné basové vlnobití zčásti zakrylo linky dalších dvou kytar, přestože se povětšinou táhly společně. Skoro každý úder do bubnů jako by svého strůjce uváděl v úzkost, jak se choulil za svýma rukama, které hned zas vyrážely v další údery. Bolestivé grimasy zase byly vidět na kytaristech, kteří ve výsledku set zas tak neprožívali.

Občasný skřehot napravoval celkový dojem, na jehož podobě se do té doby výrazněji podepisoval pouze topený čistý vokál. Snad právě minimální nápaditost držela pozornost postupně se vytrácejících diváků. Doom ve své rozmanitosti mi je docela blízký, ale Cough mě moc nenadchli. Ostatně z názorů okolo vyznělo, že vypadali, jako by je to ani moc nebavilo. Doom se přeci dá hrát i s energií. Přílepka sludge je pro Cough snad jen moderním lákadlem, protože ani lehký chraplavý growl výsledný dojem moc nenapravil. Snad až v závěru, kdy se jedna z kytar párkrát ze stereotypu vyšvihla v modifikovaná sóla. Ale to už byla diváků polovina a ani ta vystoupení nijak extra neocenila.

fotografie: Tomáš Šrejber