Corrections House – Last City Zero

Náprava nemožná
2013
Neurot Recordings
48:07 (8 skladeb)
industrial/sludge/hardcore/noise
www.facebook.com/CorrectionsHouse

Dobrá, nebudeme předstírat, že nejlepším způsobem, jak získat pozornost kapele Corrections House, je něco jiného než vyjmenování jejích čtyř členů spolu se jmény ostatních kapel s nimi spjatých. Než tak ale učiníme, slibme si, že tenhle spolek nebudeme vnímat jen touhle optikou.

Jistě, už samotné spojení Mika Williamse (Eyehategod), Scotta Kellyho (Neurosis), Bruce Lamonta (Yakuza) a Sanforda Parkera (Minsk) má nepominutelnou vábivost, vždyť co kapela, to poklona. Něco podobného šlo svého času říkat o spolčeních Shrinebuilder, Greymachine anebo Jodis, přičemž k druhým dvěma jmenovaným má Corrections House blíže – zejména celkovou špinavostí a nepříjemností, od níž se však nesmírně těžko odtrhávají sluchy. „Last City Zero“ nicméně jakékoliv opájení se hvězdností jeho autorů rázně smetává ze stolu a myšlenky směřuje docela jiným směrem.

Náladu desky vcelku výstižně nastolují už průběžně zveřejňované propagační fotografie anebo angažmá „ministra propagandy“ Sewarda Fairburyho, který za kapelu promlouvá navenek, jakkoliv je jasné, že jde o hru na bubáky. „Američané jsou choří na hlavu,“ vymezuje například zacílení desky, která opravdu zní, jako kdyby se snažila násilím srovnat hodně, hodně narušené společenství. To Williams neváhá mluvit o současném životě v USA jako o pozvolné sebevraždě a tento příměr lze stejně snadno vztáhnout na drtivou nahrávku jeho nové kapely.

„Většina skladeb představuje implantaci kovové destičky do naší hlavy, s níž je pak mláceno o kovadlinu.“

Úvodní skladba „Serve or Survive“ má sílu i pestrost podobnou společnému žalmu Jarboe a Attily Csihara a jednoznačně sděluje, že cílem téhle desky není atmosféricky kouzlit, ale prachsprostě šikanovat. Rytmus druhé „Bullets And Graves“ této úvaze záhy přitakává, když ukazuje, kterak rytmem nepovznášet nad parket, ale zatloukat do něj. A pokud v kytarové melodii „Run through the Night“ najdeme stopy lidství, odrážejí jen jinou podobu děsu – třeba člověka na útěku.

Celé album, o němž lze mimochodem směle říct, že představuje to nejkrutější, co čtyři zúčastnění kdy nahráli, rozprostírá bezvýchodnou temnotu a představuje různé a srovnatelně působivé podoby hrůzy – jednou sugestivním mluveným slovem, jindy saxofonem, vždy metalickým náporem s doteky industriálu (protože nápravné zařízení sotva vystihnete aluzemi přírody). Síla desky pak pramení i z její proměnlivosti, protože zatímco většina skladeb představuje implantaci kovové destičky do naší hlavy, s níž je pak mláceno o kovadlinu, kupříkladu titulní „recitační“ píseň používá docela jiné způsoby, jak nás dohnat k zoufalství. A funguje neméně.

Ano, zjevná synergie čtyř hudebníků naplnila základní předpoklad nového projektu spolčujícího jinde zavedená jména a dala vzniknout mimořádně silné desce. Úvahy o tom, že by bylo nefér, kdyby tohle monumentální album zůstalo zafixováno jen jako „projekt lidí z Neurosis a spol.,“ naštěstí sama smetává ze stolu vskutku autoritativní silou. Pokud se metalové kapely s gustem opájejí násilím, pak lze o Corrections House říci, že tuto strategii dovádějí do punkově nepříjemných autentických mezí. „Last City Zero“ je neblahou zprávou, od které rozum velí dávat ruce pryč, ale jejíž přitažlivost je silnější.

fotografie: Marzena Abrahamik