Complicité Candide – Rouhat
Rožnovští Complicité Candide naposledy vystupovali někdy v roce 2009, ale dalších pár let trvalo, než se konečně podařilo vydat jejich poslední nahrávku, která však roku 2013 vyšla pouze ve formě kompaktního disku, což zvláště při vědomí toho, že předchozí tvorba se vždy dočkala vinylu, trochu mrzelo. Leč uplynuly další tři roky a v hlavě hryzající neexistence velké černé placky byla konečně posunuta do roviny jejího fyzického zhmotnění. Je totiž dobře známo, že teprve vložením nahrávky pod hrot gramofonu se odehrává ten pravý a skutečný punk.
Vinylová reedice alba si proto zaslouží také reedici původní recenze: „Po celá dlouhá léta patřili k nejvýraznějším a nejaktivnějším představitelům silné a výrazně specifické lokální komunity okolo klubu Vrah, pozoruhodné tím, že o co zněla punkově méně tradičně, o to vždy působila opravdověji a věrohodněji. Nic na tom nemění skutečnost, že jejich nejstarší nahrávky ještě z devadesátých let se vyznačovaly nejen žánrově jistě respektovatelným hudebním amatérismem, ale také až přehnanou vážností a totálním nedostatkem nadhledu, ztělesněným nesnesitelně patetickým a neskutečně trapným intrem první desky. Přestože ani jejich poslední realizované album asi není ztělesněním ničeho vtipného, alespoň působí vyzráleji a zkušeněji. Částečně hůře pochopitelné, ale téměř vždy společensky kritické, mnohdy jaksi podivně zamlžené a neurčité texty, ale zřejmě mířící přímo na cíl.
Rovněž po hudební stránce je naprosto zřejmé, že pánové nepřešlapovali na místě a v průběhu let se dokázali citelně zlepšit, aniž by přitom opustili slušivý a plně přiléhavý rámec zvukově nedokonalého syrovějšího punku. Návaznost na legendární F.P.B. sice zůstává v rovině nedosažitelného vzoru a také Ucházím jsou kvalitativně o třídu výše, místní kolegové jako stále fungující Innoxia Corpora nebo obnovený Telefon však byli či jsou společností zcela srovnatelnou, byť i oni mají schopnost působit ještě o trochu lepším, zajímavějším a přesvědčivějším dojmem.
„Je dobře známo, že teprve vložením nahrávky pod hrot gramofonu se odehrává ten pravý a skutečný punk.“
Punková energie útočí ze všech stran a prostřednictvím svižných paleb Chameleón, titulní Rouhat nebo Peklo se prezentuje víceméně tradičním způsobem, mnohdy však poznamenaným momenty zpěvnějšího zvolnění. Živelnost svádí souboj s melodičností, takže zatímco hardcorově zběsilá Kočka se nezadržitelně žene kupředu, volnější popěvky Lov a Jen tak míří do vod běžného bigbítu. Delší a proměnlivější kompozice Let do nebes a V pixle pak naznačují smysl pro energickou, tempovou či vokální různorodost a v tomto smyslu těší svou přítomností, snad jen s tou nápaditostí jednotlivých songů, pasáží či motivů je to v rámci celého alba trochu slabší.
Jenže i přesto, že tato kapela měla k dokonalosti vždy daleko a v těch lepších případech, tedy včetně tohoto, jen zlehka překračovala hranici průměru, do dějin tuzemského ortodoxního punku se zapsala sice méně čitelným, ale poměrně výrazným a zřetelným písmem.“
Aby bylo ještě o něco veseleji, vinylová edice nejenže ctí grafické provedení kompaktního vydání, ale v některých motivech jej ještě mírně vylepšuje. Přesto lze zopakovat poznámku, že ačkoli si tato skupina hudebně ani textově nevedla špatně, historický dojem z přibližně pětatřicet let staré tvorby legendárních F.P.B. zůstává ještě mnohem silnější.
