Collapse under the Empire – Shoulders & Giants

O obrech a o tom, co nesou na svých ramenech
2011
Sister Jack | Cargo Records
50:17 (10 skladeb)
instrumentální postrock
http://collapseundertheempire.com

Čistě instrumentální hudbu si často přirovnávám k abstraktnímu umění. Tomu, kdy je účinku docilováno pouze využitím specifické techniky, nástrojů a média zcela s vyloučením konkrétního zobrazení. To však neznamená, že toto umění postrádá vývoj, vnitřní dynamiku či něco co by šlo nazvat narací.

A právě tak na mě působí album „Shoulders & Giants“ od hamburských Collapse under the Empire – jasně až koncepčně propracovaná deska s velmi výraznou vnitřní strukturou evokující dojem příběhu, vývoj a spění k… Spění k druhé desce, kde by měl celý příběh více rezonovat a dojít svého naplnění ve velkolepém finále.

Narativní linka je tedy zřejmá, provázanost skladeb neoddiskutovatelná (byť dokáží obstát i jednotlivě, teprve v kontextu získávají na síle a jsou navzájem umocňovány), ale o jaký jde vlastně příběh? A zde je kámen úrazu. Zatímco jsme každodenně uvyklí přijímat nespočet vizuálních asociací, ve zvuku tápeme. Jaký zvuk má obr? Jaký zvuk mají ramena? Samozřejmě, že takhle postavené otázky jsou věčné a nikdy nezodpověditelné, záleží jen na tom, nakolik je danému umělci věříme a dokážeme se s ním ztotožnit.

„Zkrátka je potřeba masy k vytvoření průměru, abychom byli schopni vyzdvihovat nadprůměr a žasnout nad ním.“

V klasické hudbě jsme si již zvykli na jisté ustálení forem a žánrů, vytvoření specifického jazyka, ve kterém se jakž takž dokážeme dorozumívat, ale především mu rozumíme nebo ho alespoň dokážeme prožít. Ale je toto možné u relativně mladého žánru jakým je postrock? Domnívám se, že ano. To, co se mi zprvu zdálo jako největší slabina Collapse under the Empire mi nakonec vychází jako záchytný bod, který po čase dokáže rozkrývat koncepci „Shoulders & Giants“. A je jím právě použití specifických žánrových motivů a figur. Jakýchsi základních symbolů, znaků a syntaxe, které však vybudovaly kapely před nimi.

Je bezesporu krásné se opájet stále novými a novými nápady, ale dokážeme jim porozumět nebo nám jde jen o (povrchní) úžas nad tím, jak jen vznikly? Myslím si, že novátorství je velmi, velmi důležité, ale stejně tak je nutné mít i to „zastaralé“ (spíše bych volil výraz současné nebo trvající). Jednak kvůli tomu, abychom vůbec poznali, co novátorské je, a tak si novátorství jasně upevnilo své pozice, ale také proto, že právě ono současné dokáže tvořit onen jazyk žánru, se kterým pak dokáže někdo jiný pracovat a postavit na něm něco jiného, třeba právě nového. Zkrátka je potřeba masy k vytvoření průměru, abychom byli schopni vyzdvihovat nadprůměr a žasnout nad ním.

„Z poměrně nevýrazné kapely se dokázali dostat na pozice ne té nejinvenčnější větve, ale minimálně na čelo té větve, která si svůj úspěch musela odedřít.“

„Shoulders & Giants“ se mi dlouho jevili jako onen šedivý průměr. Vesměs konfekční postrock, velmi poučený tím, co bylo, ale nepřinášející žádné nové postupy, nové zvuky, nástroje nebo motivy. Neznamená to však, že bych mu i v tomto bodě svého uvažování odepíral silný emocionální dopad na posluchače a estetické kvality. Ale teprve po delším a zevrubnějším poslechu (a, přiznávám, i přečtení oficiální tiskové zprávy) jsem si začal uvědomovat právě onu vnitřní naraci a velmi chytrou a citlivou hru s jazykem tak specifického a uzavřeného žánru jakým postrock je.

Ano, Collapse under the Empire vstoupili do žánru pozdě, respektive již v době, kdy proroci modernity hlásali jeho zenit a následný úpadek, navíc jejich vstup na scénu nebyl nijak výrazný (debut se nese v konvencích roku 2008). Za čtyři roky však urazili ohromný kus cesty a z poměrně nevýrazné kapely se dokázali dostat na pozice ne té nejinvenčnější větve, ale minimálně na čelo té větve, která si svůj úspěch musela odedřít a najít si své místo na slunci. Třeba právě oním vynikajícím a chytrým využitím zažitých forem a motivů poskládaných ve velkolepý (byť kýčový a plný klišé) příběh s jasnou strukturou a vývojem.