Collapse under the Empire – Sacrifice & Isolation

O cílech a ideálech
2014
Final Tune Records
58:45 (10 skladeb)
instrumentální postrock
http://collapseundertheempire.com

Collapse under the Empire se v recenzích na Aardvarku neobjevují prvně. Album „Sacrifice & Isolation“ je totiž druhou polovinou konceptuálního diptychu, který otevřelo v roce 2012 album „Shoulders & Giants“. Po dvou letech tedy příběh končí, jak se však za tu dobu proměnila hudba? Navazuje plynule na předchozí alba nebo došlo ke zlomu a odklonu k něčemu novému?

O posunu hovořit skutečně lze – ne snad o revoluci (základem je stále žánrově poplatný postrock se svými dlouhými kytarovými plochami, středním, až pomalým tempem, umírněnou rytmikou a postupným rozvíjením repetitivních motivů), velký posun však nastal ve využití nových nástrojů a elektronických zvuků. Náznakem vývoje bylo již předchozí album „Fragments of a Prayer“, ale až nyní se tyto nové vlivy skutečně uplatnily a místy navíc staly zcela nosnými.

Začlenění vícera ambientních prvků pomohlo Collapse under the Empire lépe ospravedlnit monolitičnost pomalého tempa, které na starších albech místy nudilo a ubíralo jim na dynamice. Největším kladem posledního alba je však využití klasických nástrojů a žánrových postupů neoklasiky. Přičemž mě nenapadá žádná jiná postrocková kapela, která by s těmito prvky tak výrazně pracovala. Místy tak „Sacrifice & Isolation“ připomíná alba Lacrimosy nebo Glissanda, avšak na postrockovém základě, díky čemuž nepůsobí hudba pompézně či nabubřele, ale zachovává si svou komornost a lidské měřítko. Collapse under the Empire se vzdálili patosu, který byl nedílnou součástí předchozích alb. Jejich hudba už tak nepůsobí jako projev k masám, ale jako osobní dialog interpreta a posluchače.

„Vytvořit dvouhodinové dílo, které bude držet pohromadě, dávat smysl, mít jasný dějový vývoj a navíc vyjde s dvouletou pauzou, je zkrátka příliš těžký úkol.“

Tento přístup se však negativně promítl v koncepci alba. Velké vyvrcholení, ke kterému spěla první polovina diptychu se nekoná, místo toho nastupuje katarze a sebezpytování. Je to překvapivý vývoj, který však vráží klín do logiky narace, na které stála první deska. Je jen otázkou, jestli byl tento zlom plánován již od počátku, nebo zkrátka nastal změnou hudebních preferencí autorů. Díky intermezzu v podobě již zmiňovaného alba „Fragments of a Prayer“ se však kloním ke druhé verzi.

Záleží tedy jen na posluchači, čemu dá přednost. Dějové konzistentnosti, albu, které působí jako vyvážený celek a kde jednotlivé skladby spolupracují, aby dosáhly celkového vyznění, nebo větší hudební pestrosti, inovativnosti, ale také větší fragmentaci a dějové roztříštěnosti?

Pokus o koncepční dvojalbum se Collapse under the Empire docela nepovedl. Místo toho tu máme dvě strany téže mince, což však ještě nemusí být na škodu, jestliže bude kapela pokračovat v naznačené cestě k větší hudební otevřenosti a experimentům, které nejsou nijak šokující, zato dávají perfektní smysl a jsou skvěle řemeslně provedené. Spojení alb „Shoulders & Giants“ a „Sacrifice & Isolation“ zkrátka ukazuje na limity populární instrumentální hudby. Vytvořit dvouhodinové dílo, které bude držet pohromadě, dávat smysl, mít jasný dějový vývoj a navíc vyjde s dvouletou pauzou, je zkrátka příliš těžký úkol na to, aby mohl být naplněn bez využití konkrétnějších prvků, jako je vokál nebo vizuální doprovod.

V bookletu alba stojí věta: „Dedicated to all the people who lived and died for their ideals“, která dává perfektní smysl i v kontextu tvorby Collapse under the Empire. Ti jako by si na začátku své tvorby vytyčili velké cíle, ke kterým chtějí ve své tvorbě dospět, a své snaze mnohé obětují, což se projevuje v setrvalém hudebním posunu. Tyto cíle jsou zároveň tak idealistické a velké, že k nim zatím nedospěli, a je otázkou, jestli někdy dospějí. K zamyšlení též je, jestli má smysl na těchto cílech lpět nebo napřít energii jiným směrem. Vzdání se ideálu koncepčního dvojalba by pravděpodobně přineslo větší volnost po hudební stránce. Ale byla by tato hudba tak příjemně přístupná a čitelná bez svého obsahu, měla by nějaký smysl?

fotografie: Oliver Sorg