Čokovoko, Bonus

Čokovoko lovískovat a Bonuse poslouchat
6. prosince 2011
Brno, Fléda

Koncertní spojení Bonuse a Čokovoko dává bezesporu smysl. Prý temná a pozitivní stránka jedné věci, naznačoval Bonus. A měl recht. Odmyslíme-li si slepicoidní stylizaci dvou třicátnic z Brna, mohl by být jeden třicátník z Prahy jejich klukem. A určitě by si nemuseli lhát a měli si o čem povídat.

Bonus před nedávnem vydal „Konec civilizace“ a před ještě kratším nedávnem „Náměstí Míru“, nahrávky, které mají společnou zejména naprosto spontánní kreativitu. Odezva na sílu slov i beatů prvního alba byla natolik silná, až se na tom druhém zpívá o tom, že nás jejich autor nechce učit a poučovat a už vůbec ne být vzorem. Sám ale určitě tuší, že se poselství jeho sólové tvorby střetla se zjevně neukojenou potřebou značně početného publika. Naznačit možnou cestu ještě neznamená vést za ručičku až do cíle.

Následování toho, co Bonus říká, bylo stejně spontánní jako okamžité shluknutí těch, kteří by za něj dali ruku do ohně. A přestože jsou odpor ke stádnosti a zametání na vlastním prahu jedním ze sdělení Bonusových písní, lze mít jen těžko někomu za zlé, že si při onom zametání pobrukuje něco o „smyslu, který se tak nějak ztrácí“.

Bonusova tvorba ale samozřejmě není jen o slovech. A tak když zpívá o Bělehradský ulici, není potřeba, abychom v ní někdy byli, ba není ani nutné vědět, že je řeč o Praze – nálada skladby jasně říká, kam míří. Není to tak dlouho, co Bonus vykládal do metronomového tikání vtipy „v sudu“ pod klubem Skleněná louka a přizvukoval mu Aran Epochal. A pominu-li, že vtipů bylo tentokrát méně a lidí tak na pět sudů, zase tolik se nezměnilo.

„Při Bonusově setu jsem si všímal partičky pod pódiem, která jeho set strávila klábosením a pokuřováním a prohlížením něčeho hrozně vtipného v mobilu.“

Lo-fi pojetí je stejně milé jako silné, posiluje zmíněný dojem přirozené kreativity („proč bořit, když můžu něco vytvořit“, že ano) a nikam neodvádí pozornost. Navzdory občas silným slovům se tak zdá, že to poslední, co by Bonus dělal, je říkat si o pozornost. Ta přichází sama.

Při Bonusově setu jsem si všímal partičky pod pódiem, která jeho set strávila klábosením a pokuřováním a prohlížením něčeho hrozně vtipného v mobilu. Když na pódium přiskotačily Čokovoko, byla „Helena a její chlapci“ na tomtéž místě a v totožném cigaretovém dýmu. A připravena přijmout výzvu zaskotačit si na předsazeném pódiu, které mohlo (či spíše mělo) být i únikovým východem (z trapnosti).

Na projektu Čokovoko mě fascinuje nejen způsob, jakým na albu „Hudba“ recyklují starou hudbu i to, co tato hudba symbolizuje, ale jaksi očekávatelně i jejich humor, který je stejně štiplavý, jako podpaždí, o něž se tak – narážka je záměrná – rády otírají. Galymatyáš popkulturních odkazů a hromadná konfrontace maloměšťáckých snů následovaná jejich popravou dělají z jejich tvorby něco nádherně podvratného, čemu se ale nelze nesmát. Právě kombinace spontánního (plavky na hlavu, honem!) a relevantního (jaké jsou vaše sny?) dělá z Čokovoko (dvoj)hlas, který se vyplatí poslouchat.

„Součástí toho, co Čokovoko dělají, je i chyba, neboť též rtěnka někdy ujede a může to být sexy.“

Chytrost jejich humoru v praxi pak odzkoušely mezipísňové proslovy, na nichž bylo kouzelné hlavně to, jak jimi dámy překvapovaly a rozesmávaly samy sebe. Hra na důležitou kapelu místy připomínala spíše hru „kamenný ksichty“. Přetvářka, o níž víme, totiž umožňuje úplně jiné vnímání toho, co se děje. Součástí toho, co Čokovoko dělají, je i chyba, neboť též rtěnka někdy ujede a může to být sexy.

Vrcholná performance pak přišla s neustálým zvaním tanečníků na molo. „Ještě někoho, komu je deset! A sedm! A vozíčkáře! A stromy, aby na nás nebylo vůbec vidět!“ šveholily dívky a nebozí tanečníci vytrvávali, netuše či nevěda, že je tady řeč o nich. A protože Čokovoko sdírají kůži spíše těm dříve narozeným, vygradoval jejich koncert vtipnou anabází s pánem z posilovny, který zde se svou partnerkou asi opravdu toužil vyhrát cenu pro missáka a svou upocenou snahou vytvořil ideální kulisu k tomu, o čem Čokovoko, ehm, zpívají.

Největší básník, který není z Brna, a největší Brňačky. Výtečný koncert.