Coilguns – Commuters

Technický punk, surová psychedelie a vysoká estetika
2013
Pelagic Records
49:50 (11 skladeb)
mathcore/punk/metal
http://coilguns.bandcamp.com

S Coilguns lze naplnit téměř veškeré typy aspirací, které se ve spojení s tvrdší postmoderní rockovou hudbou vyskytují. Fascinující atmosféra. Silná a neučesaná energičnost. Přímočará kompoziční přehlednost i zamotanější polohy. Pestrá paleta žánrových prvků, poskládaných však do logického – a přitom ne krotce souměrného – celku. Inteligentní melodie i svým způsobem až animální hrubozrnnost.

To vše hudba švýcarské trojice nabízí, a coby jakousi bonusovou „meta-informaci“ navíc i příležitost zafilozofovat si nad několika zdánlivými paradoxy. Tak třeba… Kapela se chlubí velmi úsporným obsazením: vedle vokalisty Louise Juckera v sestavě figurují toliko bubeník Luc Hess a kytarista Jona Nido. Posledně jmenovaný ovšem na koncertech obsluhuje důmyslně zřetězené efekty, takže zní, jako by se ve vrstveném soundu naklonoval a ještě zbylo dost místa pro basáka. V rukopisu Coilguns zle vysledovat velký díl punkové bezprostřednosti a výrazové úspornosti. Přesto trojice neváhala do několika skladeb přizvat celý tábor hostů a v rozvazbených stěnách se pak setkává třeba i pět kytar naráz.

Jako orientační škatulku by snad šlo použít spřežku „mathcore-metal-punk-posthardcore“. Často je to dosti agresivní smršť, ale v principu kapela neustále pamatuje na jistou dávku techničnosti i melodičnosti. Občas vyplavou asociace na kapely jako Botch, At the Drive-In nebo The Dillinger Escape Plan, nejčastěji se mi ale do podvědomí derou Converge. Oproti nim ovšem Coilguns výrazně pracují s náladami směrem k psychedelii, postmetalu a sludge.

„S Coilguns prostě není skoro nic jednoznačné a jednorozměrné.“

Přímočaře a přístupně stavěné, někdy i velmi krátké kusy (třeba „Submarine Warfare Anthem“ je v podstatě tradiční rock'n'rollová jízda) střídají mantricky rozvíjené, temné opusy rozprostřené do mnohaminutových tíživých ploch. Hodně záleží na posluchačském rozpoložení a chuti ponořit se do specifického rozjímání na pomezí šílenství a zenu; například „Blunderbuss Committee“ přímo balancuje na hraně mezi mystickým zážitkem a otravně nastavovanou vycpávkou.

S Coilguns prostě není skoro nic jednoznačné a jednorozměrné. Připočtěme ještě polyrytmické struktury, disonantní riffové masírky, odtažitě našponovaný „zrnitý“ zvuk. Lze se ale spolehnout, že své rozmanité výrazivo mají pod solidní kontrolou a deska neztrácí za žádných okolností na přesvědčivosti. Dojem ostatně dokresluje i esteticky velmi působivý a fortelný šestipanelový digipak.

Snadno si dovedu představit, že pro řadu oddaných abonentů podobné alternativně přidrsněné moderny půjde o velmi atraktivní a vysoce hodnocenou nahrávku. Osobně jsem ale důkazem, že i při všem respektu vyplývajícím z předchozích řádků lze zůstat ve střízlivém odstupu – nejužší emoční spojení se zkrátka nekonalo…