Cloud Boat - Book of Hours

Vlastně není vůbec náhoda, že když se James Blake chystal přetavit všechen ten gigantický šrumec kolem své osoby do vůbec prvního vystoupení, dělali mu předskokany. Blake byl v té době tím zázračným dítětem, které z undergroundu dokázalo pobláznit celou Británii tak, že když jste si šli koupit nové džíny do Zary, hráli vám u toho „Limit to Your Love“.

Cloud Boat se tehdy role předskokanů ujali tak, jak jim to je vlastní – nenápadně, skromně a se silou v emocích. Těžko říct, jestli by jejich deska vznikla, nebýt právě Jamese Blakea, respektive Mount Kimbie. Ještě dřív, než pojem dubstep znásilnili američtí kolotočáři v čele se Skrillexem, platilo, že to je jeden z nejagilnějších undergroundových žánrů. A ještě než přišla tahle US imploze, nabídl mnoho skvělých odnoží – třeba Blake dokázal na debutové desce namíchat písničkářství, soul a klubové zvuky.

Tato trojkombinace zafungovala skvěle a Cloud Boat na ni zdánlivě navazují. S tím rozdílem, že se více vnořují do intimních písničkářských poloh. Minimalistické kompozice tohohle otevřeně ateistického dua jsou až na hranici spirituálnosti. Ozvěnovité zvuky jako kdyby chtěly zdůraznit, že člověk jako takový je pouze součást většího celku.

„Cloud Boat ani tak nezprostředkovávají příběhy, ale spíš stavy.“

Symbióza klubových zvuků a intimních kytarových zpovědí přináší přesah, který je pro „Book of Hours“ typický. Deska drží při sobě náladou i atmosférou a přeci je každá skladba jiná. Možná proto, že to je kolekce písní, které vznikaly v průběhu let. Možná si někdo z vás vzpomene na výborný debut „All Follow Everyone“ od Custom Blue – ti taky do downtempového rytmu sázeli jak klasické nástroje, tak klubovou elektroniku a fungovalo to skvěle, ač náladou byli úplně jinde.

Cloud Boat ani tak nezprostředkovávají příběhy, ale spíš stavy. Mlhavé pozdravy sklíčenosti a zármutku, ze kterých jen zřídka vystoupí něco povzbuzujícího. O náladě vlastně vypovídá už provedení coveru: bílá holubice, kterou sotva rozpoznáte, uvnitř texty, které sotva přečtete, ale jsou tam a rozumíte tomu. Dokonce ani odkazy na klubovou scénu nejsou euforické, jsou stejně opuštěné jako tklivé kytarové melodie. Zároveň je v jejich hudbě cítit touha po dobrodružnosti, která vás přinutí tu desku sjet od začátku až do konce. Nejsou to dva páni, co seděj v koutě a povídají si o tom, jak jsou na tom špatně.

Při poslechu mě napadlo také jméno The xx – jistě, jejich hudba je více tichá, více využívají mezer a úspornosti zvuku. Tak jako The xx pracují s tématem noci a temna, Cloud Boat užívají pocity zdánlivosti, neurčitosti. Nelze jednoznačně mluvit o temnotě, pouze smutku a nejistotě. Podobně jako platilo u The xx, svět kolem nás je příliš hlučný, abychom si jejich hudbu mohli naplno užít, proto je dobré si počkat na tu fázi dne, kdy již padáme do spánku, ale stále ještě vnímáme. V tento moment se řada věcí rozjasní, emoce se nasáknou.