Chelsea Wolfe – Pain Is Beauty

Krása bolestí způsobených hudbou
2013
Sargent House
54:47 (12 skladeb)
experimental/ethereal/psychedelic
www.chelseawolfe.net

Je vskutku zvláštní, jak dlouho Chelsea Wolfe pochybovala o smyslu hudby jako takové a samu sebe nedokázala nazývat muzikantkou. Dvojnásob paradoxní je to v kontextu dneška, kdy je v rámci undergroundu vnímána jako výrazná tvůrčí osobnost. Se svou novinkou „Pain Is Beauty“ opět naslouchá vnitřnímu hlasu a přetváří jej do zcela nové výrazové podoby.

Hudbu Chelsea jsem si často ztotožňoval s hořící pochodní – na povrchu oheň svéhlavé planoucí nespoutanosti, který je jakýmsi světlem na konci tunelu, ale pod ním, skrytá ve stínu, zůstává ta intimní podstata, zranitelná, zraňující a pokorná. Když jsem ji před dvěma lety potkal poprvé s druhou řadovkou „Apokalypsis“, byla vyloženě nepřístupná, zahalená do temně okultní psychedelie s ostře řezaným lo-fi zvukem. Žánrově těžko definovatelná, neodbytně apokalyptická. Nebylo to příliš vlídné setkání a já zůstal pouze ve stínu, nezahořel jsem.

Teprve o rok později, s albem „Unknown Rooms“, leckde uváděným jako třetím řadovým, ovšem pro mě spíš letmou akustickou improvizací v rozsahu EP, se mi tahle Američanka dostala hlouběji pod kůži. Její éterický vokál, který mi víc než co jiného připomínal smělý výkřik se sklopenou hlavou, a hudba na pomezí vnímavé sklíčenosti, posunuli Chelsea do vybrané potemnělé společnosti Zoly Jesus potažmo Lotte Kestner. Takže od „Pain Is Beauty“ jsem očekával něco víc než jen standard.

„Album pod svou veskrzle vlídnou, chápavou slupkou schovává hluboké rány, které se ale nikdy zcela nezhojí.“

A dostal jsem ho! Bez nějakých skrupulí, hned úvodní „Feral Love“ dává jasně najevo, že podíl elektroniky na novince bude větší a zásadnější, než na jakémkoliv z předešlých alb. Stejně tak zvuk je od samého začátku čistší, čitelnější a ústřední motivy jsou až morově chytlavé. Dokonce i žánrový rozsah zdá se být tentokrát jednoznačnější – kolíbavý ethereal wave, leckde svržený někam do polohy rituálního new age („Sick“), oldschoolový psychedelický rock v temně dronujícím kabátě („Destruction Makes the World Burn Brighter“) až po kouzelně pitoreskní noir psychedelii („Kings“).

Tohle všechno jde tak trochu na úkor akustiky a temného folku, který byl předchozím albům vlastní. Přesto ve chvíli, kdy už se v závěrečné třetině nahrávky může zdát, že se Chelsea začíná výrazově opakovat, přichází jedenáctá „The Waves Have Come“ vygradovaná skrz jednoduše podmanivý nápěv do bizarně intenzivní euforie. Stejně jako v případě desky „Conatus“ od Zoly Jesus, formální odklon od minulosti při zachování nezaměnitelného vlastního charakteru.

Chelsea v poselství nového alba říká, že dnešní společnost má značně zkreslenou představu o tom, co je to skutečná láska. Láska, která je seriózní, vážná, milosrdná a lze se skrze ní navzdory přesile i zapsat do historie. „Pain Is Beauty“ nestojí paličatě a umanutě proti přístupnější konkurenci a pod svou veskrze vlídnou, chápavou slupkou schovává hluboké rány, které se ale nikdy zcela nezhojí. Snad proto, aby živě připomínaly její odkaz. Odkaz, který v téhle (byť okázalejší) formě nezůstane zapomenut ani jako zásadní zlom samotné diskografie, natož v rámci celého subžánru.

AARDVARK PODCAST – Jirka Jakoubě
Formát moderované audiorecenze, tedy jakési stručné glosy, by měl být mou pravidelnou alternativou k psanému textu. Obě složky se mohou vzájemně doplňovat a zároveň fungovat samostatně. Je jen na vás, jestli dáte přednost psanému nebo mluvenému slovu.