C – Dep
Táborští C patřili po několik let k místní výrazné scéně, kterou v průběhu času tvořily kapely jako Sunshine, Sabot, Some Other Place, Waawe, Blank či Deverova chyba. Vznikli v roce 1999 kombinací členů posledních tří jmenovaných a koncertní činnost ukončili před rokem. Mezi těmito mezníky vydali jedno minialbum, tři alba a odehráli stovky koncertů či několik evropských turné. Byli významnou součástí komunity, s níž souviselo vydavatelství Free Dimension Records a dodnes souvisí kulturní prostor Cesta nebo festiválek Free Dim Fest. Zároveň se dalo mluvit o výrazné spřízněnosti se stále činnými Silver Rocket či Minority Records, kde také vyšlo nejen debutové minialbum z roku 2001, ale rovněž jeho podobně vyhlížející vinylová reedice.
Na konto původního vydání jsem před patnácti lety napsal: „C jsou tři pětiny postcorových Waawe, jež v instrumentálních kompozicích pracují se syrově rockovými a částečně také tanečními postupy. Výsledkem jsou až nečekaně zdařilé polotovary, v podobě digipackového minialba dobře splňující svůj příjemně poslechový účel.“
„Místy hutná baskytara lemuje veškeré ony tolik osvědčené pražsko-táborské zvyklosti, jež definovala všechna ta srdce pakoňů v kusech zvuku, milimetry ticha, sony a kuvy či plejády chybujících Deverů“
Dobový dojem polotovarů byl dán pojetím rocku, jež se u nás tehdy nacházelo na úsvitu nové doby, ale postupně počalo přerůstat v širší společenství většího počtu skupin. Nastalo dodnes trvající období, kdy se některé soubory fungující v typicky rockovém obsazení začaly až stydět za tradičně vnímané rockerství, zkoušely se rozhlížet všude kolem, a kdy se tedy rocková hudba vzešlá z nezávislé scény začala čím dál častěji otevírat relativně čerstvým podnětům. Křížení rocku s elektronikou sice tehdy nebylo ničím až tolik novým a také česká scéna už v té době měla za sebou několik takto laděných vrcholů, převážně ovšem v subkulturně odlišných sférách.
Na tuzemské svéně se tak počalo stále hojněji zjevovat to, co se v rámci běžné terminologie označuje asi spíše postrock než postcore, ovšem zároveň má komunitně částečně blízko k tomu, čemu se již dříve říkalo hardcore punk, emo core, noise rock a podobně. Občas trochu ostřejší, ale ne vyloženě ostré kytary, jindy jemnější, ale ne vyloženě jemné znění. Místy hutná baskytara lemuje veškeré ony tolik osvědčené pražsko-táborské zvyklosti, jež definovala všechna ta srdce pakoňů v kusech zvuku, milimetry ticha, sony a kuvy či plejády chybujících Deverů, zatímco klávesy svým pojetím navazují na krátce předtím kulminující vlnu progresivně taneční hudby.
Jinak výsostně instrumentální charakter narušuje a osvěžuje mluvou protkané Bristol Connection, zpestřuje scratchingem vylepšené Ice With Cabbage a skrze Stopped the Clock doráží na bázi zjemnělých Gnu hypnoticky rozjetý basový riff, k němuž se brzy přidává nakažlivě příjemný motiv. Ale to jsou jen některé vrcholy nahrávky, jež v rámci příslušné komunity zůstává trvale významnou, stejně jako v historii veškeré české „post-něco“ tvorby.
