Burning Winter Tour vs. Occupy Europe Tour

Barrák srovnán se zemí
Origin, Psycroptic, Ulcerate, Svart Crown, Leng Tch'e, Heaving Earth
14. února 2012
Ostrava, Barrák

Když jsem zjistil, že Česko napadne můj nejoblíbenější deathmetalový vřed, novozélandští Ulcerate, zbývalo už jen vzít si v práci tři dny volna a rozhodnout se, zda se vydat na koncert do Prahy nebo do rodné Ostravy. Kvůli vyhlídce delšího setu vyhrála Ostrava.

Kdo měl ale tušit, že turné Occupy Europe 2012 (Origin, Psycroptic a Leng Tch'e) bude muset pro neschopnost promotéra odvolat své koncerty ve Švédsku. Dva dny před akcí se tedy Ostravaci dozvěděli, že výše zmíněné turné se stejně jako v Praze spojí s Burning Winter Tour (Ulcerate a Svart Crown). To k mému „nadšení“ zkrátilo původně hodinový set Ulcerate na čtyřicet minut. Francouzi Ite Missa Est „naštěstí“ pár dnů předtím zrušili svou dodávku, takže ještě drastičtější zkracování se nekonalo.

Po osmi letech vcházím do nedávno zrekonstruovaného Barráku (ex-Tančírny) a koukám, že se to tu změnilo k lepšímu. A Pražáci Heaving Earth už hrají propracovaný death metal, z něhož jde cítit vliv Morbid Angel či Immolation. Ač publikum zpočátku spíš posedává, pánové se do gigu vrhají s vervou. Riffy mi se zlepšeným zvukem od druhého songu začnou dávat smysl. Skladby jsou dynamické, drží pohromadě a zaujmou i mě, který si takovouhle „klasiku“ doma moc neposlechne.

Zpěvák Žlába burácí po pódiu a předvádí nejbrutálnější growling večera. Zlato, ehm, bahno v hrdle. Jen mě napadá, zda by dynamiku songů neumocnilo, kdyby se zpěvák pohyboval ve více než jediné intonační rovině. A jako člověk, který rád tepe do ortodoxních klišé, si všímám nešvaru, který mi na živých vystoupení extrémně metalových kapel často zkazí dojem. U zpěváka chvilkami zmerčím, že háže hlavou mimo rytmus, jako by to dělal automaticky podle žánrových předpisů. To se ale děje dost zřídka na to, aby mi taková prkotina zkazila celkově pozitivní dojem. Myslím, že Heaving Earth jsou dobře připraveni pro zahraniční turné.

„Když k tomu přidáme téměř nesmělou komunikaci s publikem, tak před sebou vidím kapelu, která má ještě plno práce před sebou.“

Jinak ovšem Ostrava i tentokrát potvrzuje svou neutuchající zálibu v metalcoru a grindu – v klubu je pouhých osmatřicet platících, z nichž minimálně deset přijelo z Polska. Barrák působí alespoň poloprázdně díky početné ekipě kapel, bedňáků a fotografů, kteří se v průběhu večera stále více promíchávají s publikem.

Leng Tch'e, nejslabší článek večera, kombinují death a (pomalý) grind s metalcorem a povinnými breakdowny. Jinými slovy, slyším jednoduchou kolovrátkovou houpačku, která postrádá invenci či originalitu. Černý vokalista Serge Kasongo je showman, snaží se komunikovat s publikem, k čemuž využívá známá hecovací klišé, která nicméně fungují.

Black/deathoví Francouzi Svart Crown nastupují za cinkotu řetězů a já očekávám, že se rozpoutá peklo. Dostavuje se ale zklamání a to z několika důvodů. Přestože jejich vystoupení občas nakopnou nejrychlejší pasáže, brzdí ho zejména nudné melodické kytarové mezihry a obecně neschopnost poskládat skladbu tak, aby gradovala a držela pohromadě. Slabé skladatelské vlohy se projevují i na výkonu zpěváka, který často nestíhá odezpívat přehuštěné texty dostatečně agresivně. Druhý vokalista jej proto v intenzitě často převyšuje. Když k tomu přidáme téměř nesmělou komunikaci s publikem, tak před sebou vidím kapelu, která má ještě plno práce před sebou. Je to škoda, protože působí sympaticky a bezesporu mají potenciál mě za rok, dva překvapit.

Kvůli kapele, která mě alby „Everything Is Fire“ (2009) a „Destroyers of All“ (2011) naprosto uhranula, se přesouvám mnohem blíž pódiu. Nikdy jsem z death metalu necítil tolik melancholie a zmaru, jako u Ulcerate. Trochu jsem se obával, že nedostojí vysokému očekávání. Jenže to, co jsem zažil, se mi sotva podaří objektivně popsat.

„Čtyřicetiminutový epileptický záchvat. Speechless.“

Zažil jsem už desítky „nejlepších“ koncertů, ale žádný z nich nedotáhnul katarzi do absolutna. Cítím, jak se ze mě vyplavují sračky, které se za posledního půlroku nashromáždily. Všechny ty výčitky, křivdy, prohry, veškerá frustrace vystřeluje nekontrolovatelně ven. Po úvodních „Burning Skies“ a „Soullessness Embraced“ už opravdu nemůžu. Jenže očistná tsunami pokračuje.

Ulcerate mají neslýchanou schopnost skládat hudbu organicky intuitivním způsobem, díky čemuž skladby drží pohromadě jako žula. Každý detail je pevnou součástí té nejzoufalejší Munchovy malby. Obě alba jsou do puntíku dynamicky vypiplaná. Nebyl jsem ovšem připravený na to, co se mnou udělá, když gradaci ucítím při čelním střetu. To, proč jsem schopný znovu a znovu nacházet energii k paření, je především exponenciální stupňování atmosféry. Každá další vrstva, každý motiv, každý zvrat mě katapultuje do nepříčetnosti a spouští berserkující orgasmy. Čtyřicetiminutový epileptický záchvat. Speechless.

Ulcerate odehráli ještě „Cold Becoming“, „Dead Oceans“ a „Everything Is Fire“ a přes vytleskávačku set ukončili. Možná i proto, že hráli své nejtvrdší věci, mi jejich set přišel dostatečně dlouhý. Jinak by podle Paula odehráli ještě „Cauecus“ a „Omens“. Někteří fajnšmekři tvrdili, že prý Jamie neměl dost vytažené kopáky, nebo že zvuk byl přehulený, ale to mi bylo srdečně jedno. Nevím, jak na koncert reagovali ostatní, jestli Ulcerate dokáží zaujmout i v případě, že je člověk nemá naposlouchané.

Pozoruhodný mi přišel kontrast mezi působivostí jejich vystoupení a toho, že továrna na absolutno se line ze čtyř „normálních“ týpků s naprosto civilním projevem – bez jakékoli pódiové show, klasických metalových klišé, či snahy o komunikaci s publikem. Hudba promlouvá sama za sebe. Když jsem se pokoušel kámošům, kteří nemají ani základní pojetí o metalu, před koncertem naznačit, o co že tady půjde, použil jsem velmi zjednodušující nálepku „deathmetaloví Radiohead“. Po setu jsem zjistil, že se tomuto označení Ulcerate vůbec nebránili, protože příliš nehrajou na rigidní žánrová omezení. Kromě toho mi Paul a Michael potvrdili (zjevný) vliv Neurosis nebo třeba Godspeed You! Black Emperor a Deathspell Omega.

„Nejvíce to bylo vidět, když vytáhl na pódium asi desetiletého vystrašeného kloučka, po kterém chtěl, aby po dobu jednoho songu zůstal na pódiu.“

Po Ulcerate přišla zábava v podání Australanů Psycroptic, kteří v Česku nejsou žádnými nováčky. Za mikrofonem vyřvává Zdeněk Šimeček (Godless Truth) a na svých nástrojích opět úřadovali – heavíkem ovlivněný death až metalcore. Z původní nálepky „technický death metal“ zbylo pramálo. Haley Brothers svým nástrojům možná vládnou obstojně, ale současný live projev vnímám spíše jako chytlavou, dobře dynamicky tepající houpačku podpořenou natriggerovaným kulometem. Tomu, kdo chce mermomocí do mosh pitu, vřele doporučuju, ale mě už tyhle kapely moc nenadchnou.

Bylo zajímavé sledovat, jak se Serge snaží rozproudit moshing, ale místní metalheads raději praktikují soukromý headbanging, případně pohazují hlavou v bratrském objetí. Sice je občas rozhodí liché tempo, ale za dostatečné podpory se vracejí do kola. Skoro celý set jsem zaujatě sledoval, jak se v zákulisí na svůj set připravuje John Longstreth. Ručník na šroťáku a pekelné soustředění na to, co bude následovat.

Origin „uznávám“, což je obvyklá výmluva lidí, kteří si je pořádně nenaposlouchali. Totálně vyčerpaný ze setu Ulcerate sedím v zákulisí a čekám, jak na mě tentokrát budou působit v klubu. Jakmile ale spustí první song, běžím co nejblíže k boku pódia a s otevřenou hubou zírám, co že to provádí svým nástrojům. A nejsem sám. Úplně všichni členové ostatních kapel, organizátorů i barmanů čumí, stejně jako já, s jakou suverénní lehkostí hrajou ty nejkrkolomnější riffy, arpeggia a rytmy. Jenže tu nejde o samoúčelné jazzové onanie, ale o neskutečně rychlou jízdu, která má jediný cíl – celé to tu srovnat se zemí.

Přestože to zní jako klišé, tak vězte, že nepřeháním. Frontman Jason Keyser (Skinless) předváděl strhující divadélko. Z, ehm, jistých důvodů působil sympaticky uvolněně a neustále komunikoval s publikem, přestože to se nechytalo ani při základních anglických frázích. Nejvíce to bylo vidět, když vytáhl na pódium asi desetiletého vystrašeného kloučka, po kterém chtěl, aby po dobu jednoho songu zůstal na pódiu. Na to obecenstvo nepochopitelně reagovalo výzvami, ať si kluk vyzkouší stagediving. Mohl jsem se smíchy potrhat. V polovině setu už jsem nechal okounění a vrhl se do toho, co zbylo z mosh pitu (opakoval se scénář ze setu Psycroptic). Po koncertě mě zaujalo, že se Longstreth i většina členů ostatních kapel přidala k bedňákům a svůj gear si odnesla až do dodávek. Akorát GTboy s houserem to všechno pozoroval od baru.

Z večera jsem si kromě trika a desky odnesl i silný pocit, že death metal isn’t dead. Only a bit too drunk at times. A že Ostravaci jsou pěkné lemry. Jejich chyba.