Buriers + Stinka + Holy Fanda and The Reverends

O zvířatech, lidech a duchovních
15. dubna 2016
Vernéřovice, Soulkostel

Čím déle se kolem Kluků z Rakety motám, tím je pro mě těžší zachovat alespoň zdání nezaujatosti. Jakmile totiž ohlásí nový koncert, ani nelustruju účinkující, a pokud to jde, jedu. Nezvykl jsem si Osobičově vkusu slepě důvěřovat. Často jsem se mu přiznal, že to, co jeho uchvátilo, mě minulo. Uplynulý večer toho byl ostatně zářným příkladem. Změn doznal spíš můj vztah k pořadatelům.

Přestal jsem vnímat chronická zpoždění jako překážku, ale jako příležitost si potlachat se členy svého kmene. Stejně tak jsem si navykl s pořadateli sdílet jak radost z toho, naplní-li skupina očekávání i hlediště, tak zklamání, když muzika byla opravdu jen „celkem fajn“, kapely si v souladu s DIY principy dovedenými ad absurdum dělaly obecenstvo navzájem, nebo nebylo kde hrát, protože pronajímatel zvětřil prachy. Akce Kluků z Rakety se pro mě zkrátka postupem času staly osobní záležitostí, a proto k nim tentokrát hodlám podle toho přistupovat.

Stinky, jíž i tohoto večera přijelo podpořit broumovské příbuzenstvo, si vážím jako člověka. Často si také zálibně pročítám její statuty. Bohužel totéž nemohu říct o její hudbě, která pro mě zůstává zážitkem srovnatelným s tím být roztrhán koňmi. Každý ze základních prvků, z nichž se koncert Stinky skládá, zpěv, texty, harmonika a kytara, totiž sveřepě táhne úplně jiným směrem než ostatní. Jako ti koně. Přičemž výsledkem žel těžko může být víc než schvácená zvířata a lidské utrpení. Můžu se jen domnívat, jestli to přeci jen není jejím uměleckým záměrem. Jistý si jsem jen tím, že to není můj šálek čaje.

„I bez úvah o ostatních kapelách byl tohle jednoznačně nejpůsobivější koncert večera.“

Víc jsem si sliboval od kapely Hančina spoluhráče Holy Fanda and The Reverends. Přeci jen sv. František zvířátka uzdravoval. A pak se mi folk, banjo, křesťanská symbolika a Fandovi spoluhráči, i mimo Soulkostel ne nepodobní evangelickým farářům, samovolně pojili s představou „něčeho jako 16 Horsepower“, když už jsem u těch koní. Po přeceňovaném Jelenovi, k němuž měla tvorba Fandy Holého mnohem blíž, jsem v téhle souvislosti ani nevzdechl. Ale ať nedštím jak starý jezuita oheň a síru, bylo radost pozorovat děti hrající si v kotli s balónkem, a rodiče šťastné, že to, co se jejich ratolestem líbí, jim samotným na tvářích neloudí útrpné úsměšky. Na druhou stranu, Fanda jako skladatel má určitě na víc než jen činit dílo Michala Hrůzy stravitelným pro menšinového posluchače.

Celé jsem si tak s chutí poslechl vlastně jen britské Buriers, jakkoliv prostředky, jimiž hloučku v kostelním mezaninu navozovali změněné stavy vědomí, byly v podstatě jednoduché a tisíciletími prověřené. Ostatně co jiného byly souzvuky cella a harmonia než zhudebněnou mantrou Om, co jiného byly deklamace s až grimeovou kadencí než vzdálenou ozvěnou šamanského trojčení? I bez úvah o ostatních kapelách byl tohle jednoznačně nejpůsobivější koncert večera.

Už i pro mě to ale bylo zjištění vcelku bezvýznamné. Jako poznámka výčepního Rybíze, který si za pultem zapracovával kluka jako svoji možnou budoucí alternaci. Říkal, že v kostele je jen dvanáct stupňů, a to se topilo od časného odpoledne. Namítl jsem, že jsem z kasemat zvyklý. Při příležitosti jsem si vzpomněl na verše Nohavicovy Grónské písničky: „Tak žijou vesele na severu / srandu si dělají z teploměrů / my bychom umrzli jim není zima / neboť jsou doma a mezi svýma“. Prostě proto, že jsem to tak cítil. Určitě jsem nebyl sám.