Brutal Assault vol. 19 (IV.)

Bílá sobota
Martyrdöd, Insania, Okkultokrati, Impaled Nazarene, Cruachan, August Burns Red, Sodom, Sick of It All, Krabathor, Down, Satyricon, Converge, Jesu, Aosoth, Hail of Bullets
9. srpna 2014
Jaroměř, pevnost Josefov

Stejně jako o Bílé sobotě se na to nejlepší čekalo dlouho do noci. Místo Kristova zmrtvýchvstání jsme se však stali svědky vzkříšení Krabathoru a show jednoho také div ne zbožštěného hovada. Bylo veselo.

Jan: Poslední den Brutalu pro mě začal krátce po poledni se setem crustových Martyrdöd. Ačkoliv to prvních pět, deset minut vypadalo, že stejně jako na Play Fastu budou kytary víc vidět, než slyšet, za tři týdny starý provar mne Švédi štědře odškodnili. Také Insanii jsem zastihl v dobrém rozmaru. Sice se s hovnem showbusinessu prali tak dlouho, až byli celí od sraček prachsprostých hitů, ale co. Jako oddechovka dobrý. Metalcorový tyjátr v podání artistů z August Burns Red zrovna tak, přestože kytary mohly být výraznější. Ale co to bylo proti vřavě rozpoutané někdy až moc živými Okkultokrati, Sick of it All a především Converge, přestože zkraje kytary spíš hartusily, než by řvaly jak stará kurva u soudu.

Jirka: Ani jsem nečekal, že se to nakonec seběhne tak, že pátek bude doslovně hardcore. Z dvojky Martyrdöd a Okkultokrati jsem se víc těšil na Nory, ale pro mě zprasenej a totálně přehulenej zvuk udělal z toho jejich temnýho hardcore ještě větší bolest, než s jakou musel zákonitě přijít. Kožený bundy v sauně a na dojem 1:0 pro Švédy.

Ondra: Přesně tak, Martyrdöd slušnej sypanec, ačkoliv jsem se nějak blíž k pódiu přibližovat nechtěl, to vedro bylo fakt fuj a na to já nejsem stavěný. Pak už jsem si jen počkal na Exivious, jejichž plochý a nevýrazný zvuk mne natolik zklamal a rozesmutněl, že jsem tento stav následně utápěl v ethylalkoholu a kanabinoidech. A to tak nešťastným způsobem, že z čekání na Converge se vyklubal fyzický kolaps a tím i konec mých hudebních zážitků. Hanba mi.

Jakub: Všechny krysy vylézají z děr na Martyrdöd, no podívejme. Ale nedivím se, ten extrémní nářez dokázal rozhýbat i v poledním vedru. Takový sladký závan z Bojiště do Josefova. Kapela se očividně bavila a těch pár stovek pošahanců, co se ráčili dostavit, pochopitelně taky. Ježíši, jak já juchal! Ve srovnání s dřívějším setem, jež jsem viděl na Obscene, to bylo takové veselejší. Punkově veselejší.
Zato následující Insania by se měla stydět. Postavit set na dvou posledních deskách, no, to už mohl Fiala rovnou pozvat Dymytry. A jedna vražda ve staré hvězdárně to opravdu nezachrání.

Jan: Jayi, kdes to na Okkultokrati prosím tebe stál? Byl jsem tři metry od pódia a neodešel jsem odtamtud s ustřeleným květákem. Beru, že to díky vintage aparátům bylo kapánek živější, ale jinak velmi chutná fúze hardcoru a zhulených sedmdesátek. A co August Burns Red, „sykavky“ a „conversky“ dobrý?

Jirka: Od August Burns Red jsem čekal typickej siláckej metalcore, sázený riffy, nějakou tu pózu, a to jsem taky dostal. Z letošních metalcorů jeden z těch zábavnějších, navíc Jake Luhrs pořád držel mikrofon jak hlasatelka Československý televize.
Sick of It All byli jednoznačně úplně nejzábavnější punk z těch, co jsem stačil. Nikdy jsem v newyorský HC scéně moc nekličkoval a snad mě nepoženou Queensem se spoďárama na půl žerdi, když řeknu, že tohle bylo prostě milé. Trochu tlumený zvuk, ale jinak přesně něco v tom smyslu „Dej mi. – Dostaneš.“
Converge vířili prach! V době, kdy už si každej sahal na dno svých sil a na jindy živě rotujícím kotli to bylo trochu znát. Nevím, proč se všechny jejich sety zdají v dojmu tak děsně krátký, ale kde jinde se ten prožitek počítá na šrámy utržený po těle i na duši? Kde jinde si lidi po posledním songu padaj do náruče a i bezeslova dokážou říct: „Byl sem u toho!“ Pevnost poprvé okusila i nový songy z desky „All We Love We Leave Behind“ a já si skutečně nepamatuju, kdy by mě Bannon a spol. zklamali. Nestalo se tak ani teď, až je mi trochu trapný, že opět patří mezi moje festivalový topky.
Ale nechci psát jen o nich. Ty roky, kdy i Assault vděčně reflektoval popularitu djentu, jsou už nejspíš minulostí, ale pokud vynechám Babylon, rapovanej math tu ještě nikdy nebyl. I Když mi z Hacktivist utekla celá první třetina, tihle kluci v sobě neměli žádnej přehnanej respekt, nebyla v tom cítit jakákoliv žánrová rutina, bavil jsem se.

Jan: To rád slyším. Jestli se ale o někom bude ještě hodně dlouho mluvit, tak o Down. Když se mi před pár lety doneslo, že jim zakázali v jihovýchodní Asii koncertovat kvůli překročení hlukových limitů, bral jsem to jako dobrý fór. Stejně tak pro mne natvrdlí tlouštíci z coenovek byli pouhá umělecká nadsázka. Až do uplynulé soboty. Nejenže jsem se v takovém zvukovém marastu už dlouho nebrodil. Anselmo může chlastat Ligu mistrů a chovat se jak naprostý kretén, ale ten člověk se pro pódium narodil a bylo to setsakra znát. Takový Martin van Drunen z Hail of Bullets taky nenastoupil na Metalshop Stage zrovna rovným krokem, ale na rozdíl od Anselma mu to tolik lidí nežralo.

Jirka: Down, kde začít a co dodat? Když vynecháš ty kecy, krkání, suck my dick, pupek v optice kamery a bezednou flašku chlastu, zbude ti sice místo pro minimálně dva songy navíc, jenomže tohle je prostě Anselmo. Hudebně jak vrstva suti na bedrech, taky trochu Black Sabbath a neuvěřitelně těžkotonážní finále včetně zaskakujícího Frosta ze Satyricon za bicí soupravou, kterej se zřejmě nudil při čekání na vedlejší stagi. Nechci se rouhat, ale napřesrok bych na tomhle místě děsně rád viděl Mastodon.

„Anselmo může chlastat Ligu mistrů a chovat se jak naprostý kretén, ale ten člověk se pro pódium narodil a bylo to setsakra znát.“

Jakub: Phil Anselmo a Down byli nepochybným vrcholem festivalu, ačkoliv letos měl mnohou konkurenci. Chlapci, na Brutalu jsem byl potřinácté, ale nepamatuju si, že by mě někdo tak očividně uhranul, jako ten nachcanej vůl Anselmo. Nějak tak si představuju koncert světové rockové superhvězdy. Sice byl namol, ale stále nepostrádal vtip, a přišlo mi, že si z Brutalu tak nějak po svém dělá kozy. Vlastně to, že z Brutalu vymlátil duši, se stalo tak nějak mimochodem. A o to víc jsem na to civěl a přemýšlel, co jsem požil a jestli se mi to celé nezdá.
Hail of Bullets snad postihlo pomyslných devět ran josefovských. Nejprve je Fiala zařadil až na totálně zprasenou dobu (o půl druhé v neděli ráno stojí na nohou jen zombie a bulharští opilci), následně jim vypadl kytarista Stephen a k dovršení všeho přijdou na letišti o veškeré nástroje. To je den! Nicméně musím uznat, že se s tím Holanďani poprali celkem slušně a podle toho ten set vypadal. Sice jsem se těšil na věci z „Rommel Chronicles“, ale místo toho zahráli průřez tím nejbrutálnějším z celé tvorby. Asi to nebyl nejlepší koncert Hail of Bullets v dějinách, ale vzhledem k okolnostem byl více než slušný. Navíc jsem z Martinových řečí tak nějak pochopil, že do Josefova přijedou někdy zase.

Jan: Budu rád, ale abychom nezanedbali ostatní ortodoxní metalové kapely, Kubo, co podle tebe v sobotu ještě stálo za vidění?

Jakub: Impaled Nazarene patří mezi moje favority, ale v sobotu jim to moc nešlo. Respektive, jakkoliv se mi to příčí říci, finstvo bylo otrávené a bylo to znát. Tentokrát mi v paměti neutkvěla žádná grind/black/punková prasárna, ale to, že Matti nadával na Rusáky. Na takový kalibr trochu málo.
Pozitivně naopak kvituju Cruachan, a to je pagan styl, ze kterého si dělám srandu, kudy chodím. Nicméně tahle parta nestála na velkohubém „hej Slované/Kelti/jiná špinavá chátro“, ale na čiré hudební energii. I bez těch dud a housliček by to mělo dobré grády, takový lehce nadprůměrný death. A ty pičičandy tomu jen trochu přidaly.
Sodom pro mne byli velké překvapení. Vzhledem k historii kapely jsem čekal něco více upoceného, ale Němčouři mi vytáhli hlavu z hajzlu a posadili mne před brutální závan energické, špinavé, nasrané muziky. Nikdy mě ta kapela nebrala, ale po Brutalu jsem si dal závazek to přehodnotit.
Tak a pánové, dělejte si ze mě legraci, co jsem to za deathového omezence, ale totálně mě dostali Krabathor. Kdyby takhle dokázala udělat koncert každá dvacátá česká kapela, tak jsme světovou metalovou supervelmocí a ne zaprděným rájem sobotních zábav v kulturáku. A nemyslím tím jen muziku samotnou, i když i ta se sápe na špičku toho, co zde letos zaznělo. Spíše jsem byl nadšený z Brunova přístupu. Podle mne ani nečekal, že se na ně sejde taková horda lidí, byl z toho poněkud naměkko, a tak to vracel. Tolik emocí v deathu jsem ještě neviděl.

Jan: Vůbec se ti nedivím. Už proto, že také fenomenální znalec tuzemské metalové scény Láďa Oliva byl s koncertem Krabathor nadmíru spokojený, viz následující odstavce.

Smrtící apokalypsa po patnácti letech půstu

Je třeba uznat, že death metal je dvacet let za svým zenitem, což není rouhání, ale něco, co rozumně tvrdí i samotný Bruno. Přesto bylo nutné přivítat skutečnost, že nostalgičtí pamětníci dávných časů se na letošním brutálně rozteklém asfaltu dočkali čehosi, v co mnozí z nich už zřejmě ani nedoufali. Jedenáct let od vyšumění činnosti, ale zejména patnáct let od konce své nejslavnější éry se na pódiu zjevila největší česká deathmetalová legenda Krabathor, navíc pak v historicky asi nejvýznamnější sestavě s Christopherem, Brunem a Pegasem. Nicméně ať už šlo o pouze jednorázovou vzpomínku nebo naopak počátek něčeho dalšího, byla to událost, kterou nešlo pominout. Na celém festivalu jsem viděl pouhá dvě kompletní vystoupení a tohle bylo jedním z nich. Monumentální intro odstartovalo téměř hodinovou bouři, která sice zpočátku poskytla menší prostor pro úvahy o zvukové rezervě, ale postupem času se i tento faktor zlepšoval natolik, že v samotném závěru jednoznačně převažovala spokojenost. Ačkoli si Bruno dopřál několik málo proslovů, včetně představení své právě vydané vzpomínkové knihy „Revoltikon“, jednoznačnou dominantní roli hrál vcelku sebejistý a energický výkon skupiny, která v menší míře neopomenula asi své někdejší tolik proslulé vlasové vrtule, ale hlavně zahrála snad všechny zásadní hity. Naprosto důstojná a povedená vzpomínka na staré časy, jež se tímto alespoň na chvíli vrátily zpět.
Pokud to někoho zajímá, zde je kompletní setlist: „Royal Crown“ (intro), „Psychodelic“, „Faces under the Ice“, „The Truth About Lies“, „Pain of Bleeding Hearts“, „In the Blazing River“, „Liquid“, „Pacifistic Death“, „Unnecessarity“, „Orthodox“, „Apocrypha“, „Imperátor.“
Patrně největší z dlouhodobě neexistujících českých metalových legend tímto koncertem rozhodně splnila četná přání mnohých svých posluchačů, tedy asi zejména těch později narozených. Současně se tím naplnilo asi maximum toho, co si tuzemský metalový posluchač po této stránce může dopřát. Snad ještě kultovnější formace Master's Hammer, přestože nahrává nové desky, něco podobného asi neplánuje, protože, jak praví na svém webu, pro nejbližších 84 let nechystá žádné vystoupení. Jenže zatímco autor těchto řádků se může veřejně pochlubit tím, že její koncert v roce 1991 osobně viděl, pro většinu ostatních tohle zůstává a asi i zůstane nesplněným snem.

Ladislav Oliva

Jakub: Ale nechci psát jen o tradičnějším metalu. Třeba Jesu jsem viděl poprvé, dřívější Broadrickovy sety mi vždy nějak unikly. Na zadní stage to mělo zvláštní atmosféru, ale taky to znělo jako monolitická hluková stěna. Stačilo však dojít na okraj šapitó a hned přišel zvuk jako z desky. Tak nějak si představuju esenci industrial metalu před tím, než ji zprznily kýčovité kapely pro náctileté. Justina s jeho Godflesh už znám sice asi deset let, ale tady jsem nestačil valit bulvy.

Jirka: Kruci, co by to bylo za rok, kdybych se ani jednou nepotkal s Broadrickem, jenomže tentokrát nabral cestou zpoždění, a tak se začátek vystoupení Jesu protáhl o dobrou čtvrthodinu. Před čtyřmi lety velký pódium, světelný vějíře při západu slunce a spousta nechápavých výrazů od lidí, který tenhle dronující shoegaze absolutně dostal. Letos už v programu nikoho nešokovali a naživo to byl pořád ten stejný kontrast, údajně pozitivní muzika (alespoň tak ji Justin vnímá) a na projekci za ní atomovej výbuch in slow motion. Ztracení v zatracení, je jedno, kde to mělo konec a kde začátek, obojí bylo nutný hledat sám v sobě. „Mother Earth“, zpěv možná trochu mimo, jenže koho to zajímá, když tohle není prožitek z tohoto světa.

Jakub: Málem bych zapomněl francouzské Aosoth, kteří hráli po Jesu. Ač jsou hudebně někde úplně jinde, přišlo mi, že na ně logicky navazují. Blackové riffy a uctívání satana v souladu s Broadrickovou nelidskou zádumčivostí, to jsem ještě nezažil. A propos, čím to je, že na letošním ročníku nebyl žádný špatný black?

Jan: Ptej se Fialy, ne nás. Za sebe ti můžu říct jen tolik, že přijedu i příště. Letošek byl sice z mého pohledu na nečekané objevy poněkud chudší, ale za těmi jezdím spíš na jiné, menší festivaly. Brutal se „jen“ snažil být příjemným místem pobytu, nenasrat skalní a držet prst na tepu doby, a to taky dokázal. Blahopřeji, bylo to dobré, chlapi, víc než dobré.

fotografie: David Surovec