Brutal Assault vol. 19 (III.)

Jan: Víc zvědavý než na to, co zbylo ze Slayerů, jsem byl na páteční černé koně festivalu, umluvené takřka za pět minut dvanáct, kamarády z Rise of Surya a polské Obscure Sphinx. RoS s „hostujícím“ Devinem Townsendem sice popadli příležitost za pačesy a vydali ze sebe všechno, ale je mi líto, na velké pódium to ještě nestačí. S takovými Misery Index se jejich metalcore vydávaný za progresi nemůže měřit ani omylem. Na druhou stranou některé riffy byly skutečně výživné.
Při vzpomínce na dechberoucí liduprázdnou show Obscure Sphinx v trutnovském Kabinetu jsem byl sice krapet nervní z toho, že je uvidím na velkém pódiu a za denního světla, ale vcelku zbytečně. Nejenže mi běhal mráz po zádech. Mám za to, že Blindead, jež shodou okolností na BA koncertovali v tentýž den, se už nemohou považovat za polskou postmetalovou jedničku.

Jirka: Jasně, v pátek a Obscure Sphinx. O jejich obrovským potenciálu jsem psal už před třemi lety, ten zvuk, zatracenou technikou šmrncnutej zvuk hypnotizoval už z dálky. Zofia je magnet, osobitost, osobnost. Kolega mi říkal, že už mu to přišlo dost na hraně teatrálnosti, ale podle mýho teatrální jsou většinou kapely, který se tím divadlem snaží odvést pozornost od faktu, že muzika stojí za houby.

Jan: Například Amon Amarth, viz předloňský Brutal.

Jirka: To není případ těchhle Poláků. I za světla, i v prostoru, mělo to neuvěřitelnou sílu. Jeden by z toho vážně dostal pocit, že v týhle muzice prostě chcípne. Extáze, asi silný slovo, ale lepší mě nenapadá.
O to těžší to pak měli naši oblíbení Heiden. Na pódiu, za nímž už byly uchystaný papundeklový lochnesky pro Amon Amarth, působil jejich set nechtěně bizarně. Nebudu nic předstírat, světlo a prostor tuhle partu spíš svazovaly. Nemám problém s tím, že set stavěl hlavně na intimní atmosféře, jenom ta propast mezi hudbou a prožitkem byla tentokrát hlubší než bezpečnostní koridor pro fotografy.

Jakub: Jo, Obscure Sphinx. To je zvláštní, že jsme se poprvé všichni sešli zrovna u týhle kapely. Pro mne to bylo asi největší překvapení tohoto ročníku. Na tu holčinu v bílém jsem civěl jak angorský králík na kobru královskou. Jakkoliv jsem opatrný vůči všemu „post“, tihle Pšonci jsou ale bez diskuze vražední – viděl jsem je poprvé a už se koukám po CD.
A Heiden, no, jak to říci trefně a neurazit. Na jednu stranu bylo poznat, že jsou nervózní. Ale po pravdě řečeno, při tomto setu jsem si definitivně uvědomil, že mne poslední CD moc nebaví. Když hráli věci z „Dolores“, tak jim to šlapalo. Ale nové věci mě na Brutalu vůbec nebraly, světlo nesvětlo.

Jan: Asi tak. Zato frankofonní dancedeathblackovou chujovinu jménem Carnival in Coal jsem si opravdu vychutnal. Stejně tak nevtíravě pozitivní show Devina Townsenda, jenž mi zalichotil jak sebeironickým nadhledem, tak setem postaveným na jeho prvních třech albech.

Ondra: Mé pocity z pátečního programu hodně ovlivňovalo momentální duševní rozpoložení. První hoře předvedli vtipný tyjátr, leč jsme se s kapelou nesetkali na stejné vlnové délce. Pan Klaun promine. To následující The Ocean mi sedli do intoxikované nálady perfektně, drásali mne zevnitř, drtili mne intenzivně, s pečlivostí a precizností. Pro mě jeden z highlightů celého festivalu. Kdyby tak nakopávali prdel i z desky… Pak přišel Devin, můj dávný miláček, leč s mou Oceánem rozcupovanou myslí jsem si z jeho až moc metalově postaveného setu úplně stoprocentní radost neodnesl. I tak šlo o jednu z mála postav na pódiu, které věřím upřímnost každého vyřčeného slova, nehledě na to, jaké kokotiny občas vypouští. Je to ještě malej kluk.

Jirka: Návrat po sedmi letech, to už si říkáš, že by čtyřicátník Strobl mohl být v ažůru a ono né. Pošahanosti a blázinci v režii Carnival in Coal se v minulosti nevyrovnali ani kanadští Unexpect a Diablo Swing Orchestra už vůbec. Transsexuálové, discodance a deatmetalovej cover flashdancovýho hitu „Maniac“, co víc si přát? Devin Townsend už není vyvolávač deště! Nadsázka fungovala, milujte svý mámy, kytary se světýlkama, malý péra a velký hity.

Jakub: Drobná vsuvka – na Six Feet Under jsem se šel podívat jen ze zvědavosti, jestli mne stále nebaví. A kupodivu, stále nebaví. Burnsův styl deathu mně prostě nic neříká, přijde mi to takové samoúčelné a, marná sláva, upocené.
Devina jsem si užil. Respektive, užil jsem si hlavně setlist, který bych téměř považoval za nejlepší možný (pokud by se tedy někdy nevrátil k SYL, ale to asi dřív uvidím prase hajlovat). Provedení bohužel mělo k dokonalosti daleko. Devin na začátku nebyl skoro slyšet, jeho kytara taky ne. Škoda – mělo to potenciál státi se nejlepším Devinovým koncertem u nás. Takhle to zůstává někde na chvostu. Pro úplnost ale dodávám, že to pravděpodobně nebyla Kanaďanova „zásluha“, ale spíš se pod tím podepsali soudruzi od mixážního pultu.
A málem bych zapomněl na The Ocean na zadním pódiu. Zrovna ti měli vše, co Devinovi chybělo, až jsem si říkal, že je to jak Townsendovo alter ego. Hele, až sem ti ptáci zase přijedou, dejte mi echo, jo? Ať nezůstanu jen u vzpomínek.

„Zofia je magnet, osobitost, osobnost.“

Jan: Víc ale budu vzpomínat na Shining, jimž na rozdíl od sekerníka Jacka Torrance ze stejnojmenného filmu na rozpoutání pekla na zemi stačil saxofon. A hodně ostrá předělávka „21st Century Schizoid Man“.

Jirka: Od Shining jsem zas nevěděl, co živě čekat. O to víc mě tohle extrémně stylový, elegantní peklo se smyslem pro jazz a saxofon coby zbraně hromadnýho ničení dostalo. Zběsilost!

Ondra: Ano, Shining byli jako zhmotnělá zběsilost. Nehledě na to, jak vzdálení jsou si žánrově, jejich blackjazz dokázal bezezbytku navázat tam, kde The Ocean skončili. Nekompromisní instrumentální masturbace, která musí být v menším klubu zkázonosně uspokojující. A to nekonečné oddalování ejakulace při konci setu? Tohle dráždění si nechám líbit!

Jan: Z toho, co předvedli kapely na Metalgate Stage v „moskytiéře“, už jsem bohužel tolik nadržený nebyl, byť připouštím, že u takových Manes hlavně proto, že jejich hudba příliš nesouzněla s mým tehdejším rozpoložením. Jejich druhý sobotní set, dochucený větším množstvím digitálních pazvuků, mi sedl víc. Ani jejich krajany z Krakowa jsem nevydržel vnímat déle než dvě, tři skladby. Vůči nim ale shovívavý být nehodlám, poněvadž tohle podle mě bylo utahané i na poměry hlemýždího metalu.

Jirka: Souhlas. Krakow, z nichž byla spousta lidí u vytržení, byli dřív stoner. Teď jsou zase víc post. Nevěřil jsem jim ani jedno. Proti čistě atmosférickým The Ocean a Blindead slabota. Jo, když už o nich mluvím, tuhle programovou podpásovku, dvě podobné proti sobě hrající kapely, mi byl čert dlužnej. Od každého jsem slyšel tak půlku setu a stejně nemám jasného favorita. Němci se oháněli pestřejším výrazivem a byli živější. Když jsem odcházel, Loïc Rossetti zrovna skákal z repráků do oceánu z lidí. Kdežto Poláci si byli jistější ve vokálech a víc tlačili, jenomže na rozdíl od Obscure Sphinx mě tím neohromili. Moc profesorský.
Sorry, ale zatraceně nejvíc melancholie dovezli z Trondheimu právě Manes a z obou setů to u mě jednoznačně vyhrál ten ze šapitó. Nejenže se tam povedlo všechno semknout do nejtěsnějších pout, ale ještě jsem měl chvílema pocit, jako by to celý odehráli Junius v nejlepší formě. Lidi zavírají oči tehdy, když chtějí být muzice tak nějak blíž a Norové byli (minimálně ten večer) všude, jako vloni Solefald, se senzačním zavírákem v podobě sugestivního songu „Ende“. Top? Top!

Jan: Zklamali mne však slovenští Rats Get Fat. I když smekám před jejich fyzičkou, jejich už tak tuctovému hardcorepunku nejrůznější jalové agitky zrovna nepomáhaly.

Jirka: Stejně nudný mi připadal avizovaný stylový úlet jménem Combichrist. A to jsem si fakt přál, aby do pevnosti pustili ten svůj surový aggrotech a místo toho jen nudnej elektrometal s trochou tucání a směšných póz. Už jednou jsem je naživo viděl. Tohle proti tomu nebyl ani dvakrát filtrovanej odvar. Škoda.

Jakub: Kvůli Combichrist jsem postával v areálu až do půl jedné. Těšil jsem se na techno vypalovačky „Shut Up and Swallow“ nebo „Sent to Destroy“, no, a dostal jsem katův šleh uklohněný z Marilyna Mansona, Rammstein a sraček, který radši ani neznám. Snad je to jen dobré pro poznání, že Andy LaPlegua je moc velký posera na to, aby na metalové akci hrál, jak mu mašinky narostly. Alec Empire by ho sežral i s tou jeho partou sjetejch gotiků.

Ondra: No, co jsem se na Jakuba díval, tak zas tolik zklamaný během Kombíků nebyl, však své triko nesvléká a prapodivně netančí kvůli kdejaké chujovině. Já mám poslední desku dobře naposlouchanou, a tak jsem zklamán nebyl, jelikož jsem dostal přesně to, co jsem očekával. S Mansonem, gotiky i Rammstein bezezbytku souhlasím, stejně jako s tím, že bych i já uvítal větší náser, víc basů, víc bpm, víc agrese. Takhle těm ortodoxním máničkám vlasy z hlavy nevyženete, hérečky. Now die!

Jakub: Tak co ode mě chceš, když už na ty paka čekám do půl jedné, tak si je aspoň pokusím užít, děj se, co děj. Ale bohužel, ta party měla asi dvacet procent grádů z toho, co jsem očekával. A zopakuju to podruhé, na rozdíl od Aleca Empira loni jsou Combichrist parta zbabělců.

V posledním díle reportáže se dozvíte, proč jsme ho pojmenovali zrovna po Bílé sobotě, o které končí postní doba a kostely bývají otevřené dlouho do noci. Také na Brutalu se vydržet až do konce opravdu vyplatilo. Nejen kvůli stánkové happy hour, ale neméně výživným setům.

fotografie: David Surovec