Brutal Assault vol. 19 (II.)

Zelený čtvrtek
Havok, Ringworm, Texas in July, Iwrestledabearonce, Church of Misery, Misery Index, Crowbar, Obituary, Red Fang, Suffocation, Feastem, Inquisition, Bring Me the Horizon, Slayer, Architects, Katatonia, God Is An Astronaut, Khold
7. srpna 2014
Jaroměř, pevnost Josefov

Zatímco středu si podle plánu uzurpovaly v dobrém slova smyslu programově hnusné kapely, ve čtvrtek byla situace jiná. Pořadatelé sice splnili sobě i některým fanouškům sen a na Brutalu skutečně zahráli Slayer, nebylo však nijak těžké se v areálu setkat i se zajímavějšími věcmi. A na tom, zda šlo o kapely ovlivněné kouřem z inspirativního bejlí, nebo zele(nino)vou kuchyni, až tolik nesešlo.

Jirka: Čtvrtek začal vlažně, rtuť vysklila teploměry, ksicht připálenej jako flambovanej karbanátek a na matadory Ringworm jsem se víceméně těšil. Jenže tuhle muziku musíš trávit v davu a z dálky ze stínu to prostě bylo jen něco málo hlučnějšího hardcoru. Naprosto otrávenej jsem pak prchal z Texas in July, nejnudnějšího metalcoru celýho festu. Tohle vůbec nemělo tvar, sílu, a i když kapela na pódiu potila krev, já bych se nejradši utopil v tom, čemu v areálu říkali pivo. Naštěstí došlo na porcování medvěda a moje (konečně) první setkání s magory z Iwrestledabearonce. Nebudu se pouštět do úvah, jestli by jim víc sedlo menší pódium anebo pozdější hrací čas, každopádně takhle soudržnou energii u tak moc hudebně roztříštěnýho setu si nechám líbit všude. Navíc Courtney LaPlante a její zpěv v rozštěpu, to nemělo chybu. Svěží, vtipný, přímočarý.

Ondra: K Medvídkům jen ve zkratce - nejsexističtější female-fronted kapela s kozatým chlapem u mikrofonu široko daleko. Mazec a sranda. Boobies metal.

Jan: Jirko, nekecej! Vedro, nevedro, na Havok, kteří hráli právě před Ringworm, se kotelníci sešli a řádili jak zjednaní. Že ohijští ušli jejich zájmu, bych spíš než počasí přičítal tomu, že je neznali. Škoda. Rozjetější hardcoremetalovou kapelu na Brutalu abych pohledal. K Iwrestledabearonce nemám co dodat. Neviděl jsem je. Zato přirovnat prefabrikát Texas in July k letos mimořádně slabému Budvaru je skutečně namístě. O důvod víc, proč žít jen o limonádách, ale o tom více v Mánině a Evženově gastronomickém bedekru.

Jirka: Ale houby, sem vyloženě severskej typ, trocha úvéčka a už čuchám fialky zespod. Každopádně první opravdu očekávaná záležitost čtvrtka byli pro mě až Church of Misery. Dobře, letos bylo na Assaultu tak trochu přestonerováno, ale žádná jiná kapela nenaplnila ten halucinogenní atribut žánru tak autenticky jako tihle samurajové ve zvonáčích. Tam, kde to ostatní souputníci razili přes sílu nebo spontánnost, Japonci bloudili ve vlastním světě pokroucených riffů, masových vrahů a zvláštní starosvětské atmosféry. Tohle mě zároveň vtáhlo i drželo v jistým odstupu, takže celkovej dojem byl příjemně neurčitej, a to je jednou za čas strašně fajn. Sajonara, ikebana.

Mánin a Evženův gastronomický bedekr, hostují Cecil a Hloupá blackmetalová ovce

Hudební festival by sice měl být především o hudbě, jenže vysvětlujte to někomu, kdo přes všechny invektivy na adresu předraženého občerstvení po celodenním trmácení mezi pevnostními zdmi hyne hladem a žízní. Proto jsme také tentokrát vyslali Máňu s Evženem zhodnotit úroveň občerstvení. Sekundovat jim budou praktikující vegetarián Ondra Komárek a ještě svým způsobem uhrančivý Cecil a jeden kus dobytka.

Evžen: Hele, Máňo, (mžourá do průvodce), co je to ten Fish'n'Chips?
Máňa: Co by, ryba s hranolkama.
Evžen: To je zajímavý, a přitom pod tím píšou smažený sýr. Tak je to vege, není to vege...
Cecil: (Hypnotizuje) Není, vole!
Máňa: Neřeš, půjdem jinam.
Evžen: A kam? Už jsem byl všude.
Máňa: Chlape, ty seš případ. Dal sis aspoň něco?
Evžen: Ale jó, ale víš, já... tento... jaksi...
Máňa: Nech toho, jsme spolu tři roky. Doufám, že ti ten chudák aspoň chutnal. Kohos to zežral tentokrát?
Evžen: Bejka, ale z bio chovu. Ten byl tak voňavej a šťavnatej...
Máňa: Chce se mi zvracet.
Cecil: (Hypnotizuje) Nechce, dej si rum.
Máňa: (Kopne do sebe kyblík rumu)
Cecil: (K Evženovi) Tak a teď mluv.
Evžen: Chutnal jsem všechno, co bylo v průvodci, burgery, dančí klobásy, burritos, pizzu, těstoviny. Na mou duši, všechno výborný. Jen Čerstvou pastu jsem si dal jen jednou. To kvůli tomu chlapovi: servíroval jako ďas, ale na můj vkus byl trochu vlezlej. Radši jsem chodil o pár stánků vedle, kde dva rodilí Italové podávali ultimátní gnocchi quattro formaggi a tagliatelle s boloňskou omáčkou. Z polských ravioli, pirohů plněných masem nebo špenátem, jsem už tak hotovej nebyl, ale dobrý. Furt stokrát lepší než přesolený halušky, po všech stránkách mastný bramboráky, oschlý nudle nebo buřty na černým pivu.
Hloupá blackmetalová ovce: (Prochází kolem) Drž pec, cype.
Cecil: (Hypnotizuje) Chceš vidět Combichrist, chceš vidět Combichrist...
Hloupá blackmetalová ovce: Hovno, vole, béjhem!
Cecil: Chehe, ti hráli před třemi roky.
Hloupá blackmetalová ovce: (Skanduje) Béjhem, béjhem!
(Trapná chvíle ticha)
Evžen: Jo, abych to nezakecal, byl tam taky takovej stánek a v něm dva Argentinci grilovali suprový chorizo, škoda tý plněný krokety, protože jinak...
Máňa: Prosím tě, už mlč.
Evžen: (Nesměle) I sójový guláš a bramborová lepenice z armádního vege stanu stály za to.
Máňa: O tebe nejde. I to slunce svítí moc nahlas.
Evžen: To bylo rychlý.
Máňa: Za to může on (ukáže na hloupou blackmetalovou ovci, ztrácející se v davu).
Evžen: Kdo?
Máňa: Nikdo, prostě stádo.
Evžen: Ještě rum? (Přistrčí Máně další kyblík)
Máňa: Radši kávu. Nebo domácí limču z Kafky nebo Tiché kavárny.
Evžen: A vege meruňkový koláč, medovník...
Máňa: (Dychtivě přikyvuje)
Evžen: Víc by tě nakopla matcha nebo maté.
Máňa: To jo, ale víš, jak chci taky někdy jít spát.



Ondrovy neskromné vegepostřehy

Zmlsán dobrotami na Fluffu jsem se upřímně těšil i na brutálovské pochoutky. Ale ouha!
Začnu-li od toho nejlepšího, co jsme s Léňou ochutnali, byla to bezkonkurenčně nabídka indického stánku, jejichž kuchyně nás jako jediná dokázala současně nasytit i chuťově uspokojit. Škoda jen, že se jejich nabídka po dobu festivalu trochu neobměnila, jídelníček zůstal, pokud nám je známo, neměnný.
O něco hůře, avšak stále uspokojivě, dopadl lilkový vegeburger, u něhož jsme měli mírné potíže s kultivovaným způsobem konzumace (máme malé huby). Ze stejného stánku pocházel i zeleninový špíz v těstíčku, který však byl natolik mastný, že místo zahánění hladu vyvolával spíše bolesti břicha.
Neutrálně pak hodnotím klasické znouzectnosti jako prefabrikované fazole se zeleninou (to byla opravdu opilecká lenost cokoli vymýšlet), které potkáte na každém festivalu, nebo třeba bruschettu, připomínající spíš mražené pizzy z Lidlu. Tyto pokrmy hlad sice zaženou, ale o nějakém pomlaskávání hovořit nelze ani v nejmenším.
Armádní stan byl při každé mé návštěvě bez karbošů. Guláš moc vodovej, šťouchačky moc studený. Trochu Traut'n'berkuju, vím, ale jsme rozmazlení.
Naprostým propadákem, největším hnusem a žaludekobracejícím blivajzem se pak stal „tofuburger“ u stánku č. 50. Dvě housky, mezi ně plátek syrového uzeného tofu, který pro efekt na deset sekund hodíme na rošt vedle klobás, přidáme hořčicokečup, dva kousky papriky a žer, vegelůzo! Ze srdce nesnáším vyhazování jídla, ale jiného užitku jsem pro ten bezbožný sajrat nenalezl. Nikdy víc, radši o hladu. Holka od sekaný vám už z principu kvalitní vegepokrm nikdy nepřipraví.
Příští rok snad bude lépe a my nebudeme odkázáni na konzumaci dvou dobrých jídel po dlouhé čtyři dny. Jo, a chválím Kafku, presíčko a limonádičky po ránu byly povinnost. Zákusky jsme nezkoušeli, odradily nás posedávající vosy.

Jan: Jestli mě ale něco uzemnilo, tak Red Fang. Tedy pokud se člověk smířil s tím, že hvězdy YouTube mimo Javascript vtipem zrovna nehýřily a sólovou kytaru nebylo moc slyšet. Naštěstí stonermetal něco takového snese. Ba co víc, do doby, než se na Metalshop stage vypotácel zhulený a ožralý Phil Anselmo, v rámci žánru neměli tito balíci z Montany konkurenci.

Jakub: Tak to mě dostali do kolen nelítostní magoři z Misery Index. Deathová přímočarost bez jakýchkoliv kompromisů, prostě nakopem vám koule, vynadáme americké vládě, mimochodem překonáme vše ostatní, co tu dneska hrálo, a jdeme domů. Bez ohledu na to, že hráli kolem půl čtvrté v nelidském vedru a já měl stále slušnou kocovinu, tak jsem se rázem cítil jako jura.
A když už tady dělám stručný výtah ze čtvrtečního death metalu, tak milým zážitkem byli i Obituary o pár hodin později, a pochopitelně Suffocation. Nicméně, ať se na mě dotyční nezlobí, přestože zahráli vynikající bordel, deathovým vrcholem čtvrtka pro mě zůstávají radikálové z Misery Index.
Z grinderské loajality jsem se ještě šel kouknout do stanu na finské prasáky Feastem. Kapela mne nijak nepřekvapila (to snad už ani nejde), krásná rychlá rubanice, ale o poznání zajímavější byl mosh pod pódiem. Stáli tam snad úplně jiní lidé, než na zbytku festivalu, a vyváděli, jako by měli za minutu vypustit duši. Fanouškovské emoce zde létaly více než při leckterém velkém jméně na hlavní stagi.

Jirka: Crowbar jen z povinnosti k srdcovce, protože tahle kapela mě prostě nemůže překvapit, ani v tom špatným a bohužel ani v tom dobrým. Zato Red Fang, já se prostě tím YouTube oparem a kupou řečí o tom, jak jsou naživo nepřekonatelní, nechal zblbnout a nějak mě to tam dole v davu svazovalo. Možná jsem čekal víc rokenrolu a možná jsem radši čekat neměl, každopádně jsem byl jedním z těch, pro který se stali příjemným standardem. Ne strhujícím.
Bubákům z Inqusition jsme s Jensem dali košem a z hecu vyrazili na Bring Me the Horizon. Ne bez příčiny. Jejich poslední deska „Sempiternal“ mě vážně bavila, asi jako první v jejich diskografii. Ale jak jsme se záhy s Honzou shodli, tady nebylo z čeho brát. Kytary zoufale postrádaly drive, zpěv vyloženě mimo, a i když je fanoušci viditelně tlačili, bavili se, dokonce ani ty atmosférický mezihry nefungovaly. S novým materiálem radši do klubu.

Jan: S tím matrošem radši do pekla, proboha! Vždyť to jsou jen prázdné kalorie. Je mi buřt, že je to sice malý krůček pro metalcore, zato velký skok pro BMTH. Ostatně živé vystoupení těchto Nightwishů pro tetované smrady to pouze potvrdilo.

„Čekal jsem hodně věcí, ale že se z Toma Arayi za těch pár let stane Gandalfův brácha, to opravdu ne.“

Jakub: S avizovaným headlinerem festivalu Slayer jsem měl od počátku trochu problém. Měl jsem možnost vidět tuhle proklamovanou legendu několikrát a po posledním koncertu před lety v Praze jsem si řekl, že si už nebudu kazit vzpomínky a na další koncert se vyseru. Jenže před Brutalem se mi nějak rozleželo v hlavě, že pod širým nebem jsem je ještě neviděl, a tak jsem si stoupnul poslušně před mixák a čekal jsem, co na mě bubáci vyplivnou tentokrát.
Čekal jsem hodně věcí, ale že se z Toma Arayi za těch pár let stane Gandalfův brácha, to opravdu ne. Ještě více mě překvapil nenásilný, civilní a velmi přátelský průběh celého setu. Machistické pózy z minula byly pryč, Tom působil dojmem chlapa, s kterým bych šel kdykoliv prosedět celou noc na pivo, a přitom to mělo stejné grády jako legendární ostravský koncert v 90. letech. Jediná drobná výtka, asi bych preferoval trochu odvážnější setlist, ale to jsou už holt moje pošahané preference.

Jan: Slayer mě neměli šanci zklamat. Už proto, že jsem z nich stihl toliko „Angel of Death“.

Ondra: Slayer mě neměli šanci zaujmout. Už proto, že jsem „Angel of Death“ nestihl. Já na nich nevyrůstal, nekamenujte mne. Naopak Architects překypující energií jsem si nečekaně užil, rozhopsané to bylo ažaž, pozérů na pódiu minimum, pod ním jsem to moc nezkoumal. Ač nepatřím mezi jejich okultní zbožňovače a ani doma si je už tolik neposlechnu, tohle vystoupení mělo kurva koule. Kdo by to byl řekl?

Jirka: Další rok, kdy mě headliner minul, zato na God Is an Astronaut jsem se těšil, chápeš, výlučná alternativa oproti programovým standardům, v klídku zhoupnout hlavu u zamyšlenejch kytar. Jenže to, co se tam stalo, k tomu smartfounová generace používá WTF!
Jak jsem v prvním díle reportu naznačil, že byla u některých nemetalových kapel cítit snaha vecpat se do pózy, kterou by se zavděčili profilu návštěvníka Metalfestu, u těchhle Irů bych to vážně nečekal. Tady postrock chodil po lidech! Naprostá agonie, klávesy, kytara, skok do davu a nakonec kapelou vyprovokovaný circlepit?! Hlava mi to nebrala, a to jsem už sprintoval na Architects, kde bych tohle všechno přímo očekával. Set už běžel, přišel jsem k hotovýmu a Britové měli přesně to, co BMTH naprosto chybělo. Nasazení, neskutečný drive, zabijácký vokály a i ta elektrizující výměna energie mezi kapelou a fanoušky fungovala bezezbytku. Mathcore byl prostě ve formě a do Converge ještě hodně daleko. Katatonii jsem tak sotva vnímal a přišla mi (i díky technickým potížím) utahanější než před třemi lety za pološera a Khold navnadili novou skladbou z připravované desky, ale druhou půlku setu už jim dlužím, únava byla nezastavitelná.

K neudržení jako voda v koši byli ale také norští Shining, ale o nich více v dalším díle naší reportážní tetralogie, nazvaném příznačně Velký pátek.

fotografie: Tomáš Šrejber