Brutal Assault 2018: pátek

Zinařský dýchánek Rudiho Ruse, Miloše Hrocha, Miroslava Michely a Karla Veselého byl podle očekávání zábavný i dojemný. Kdo by to byl řekl, že zrovna o mytí nádobí může vznikat samizdat s obrovským společensko-kritickým přesahem. Radost z uznání pršícího na metalovou kapitolu Křičím: „To jsem já!“, v níž Viktor Palák odvyprávěl příběh našeho Ládi Olivy, jsem však měl stěží poloviční. Hlavní aktér nebyl mezi námi kvůli EET. Lecter, s nímž Láďa roky o Brutale prodával vinyly, položil distro, které už tak balancovalo na hraně přežití.

„S tou mou nepřítomností to není tak jednoduché. Přestože tam Lecter nebyl, mohl jsem být v jiném stánku, i jsem měl nabídku, ale nechtěl jsem. A i kdyby tam Lecter byl, stejně bych tam nebyl."
(Ladislav Oliva)

Smíšené pocity mám i z doprovodné expozice. Pro fanziny typická hutná strojopisná sazba a běžné výstavářské nároky šly vyloženě proti sobě. Nevadí, že pasparty s oxeroxovanými obálkami nebyly vždycky vystředěné nebo alespoň v lajně. V příšeří kasematy to chtělo aspoň A1 panely a dvakrát tak velký font. Zalaminované A3 s občas nevygumovanými okraji totiž přitáhnou asi tolik pozornosti jako protipožární vyhláška.

Metly jsou v jádru jemné a citlivé bytosti a až na výjimky to těžko překonávají. Jednou z nich jsou Harakiri, postblack, z něhož by dravější vokál udělal regulérní metalcorovou řachandu. U nich spíš než nasazení byla sebevražedná právě ta neotřesitelná důvěra ve své skutečné já. Pozoruhodná nenápadná kapela. Měl jsem za to, že první macho kapela, na kterou narazím, se mi zhnusí, ale ono ne. Sádelnatí gangstas z Nasty byli hodně od rány a jejich beatdown deathcore byl taky příkladně blbej, ale jinak se při tomhle šlapání zelí užila spousta neironické srandy. Také ve vztahu Azarath k proslovům platilo „mlčeti zlato“, aby si jeden užil polský derivát Morbid Angel. Nemít v zádech mlsnou, zdržel bych se na víc než tři, čtyři sousta. Živý sliz zlých riffů zředěný vysoce toxickými sóly vháněl do očí slzy dojetí

„Když Jourgensen tvořil letošní vizuál, asi dost přebral a místo po další dávce LSD hmátl po poslední desce Jany Kratochvílové.“

Ale ještě před nimi Grave Pleasures dohráli včerejší set. Váhal jsem, zda mi dva dny po sobě sedne tatáž kapela. Jak jsem si to přiznal, pochyby opadly a show s úplně jiným playlistem rostla až do extatického závěru. Tohle nepřebil ani jako vždycky silný a velmi vyrovnaný set At the Gates.

Zato Jourgensenovi integrita nebo konzistentnost nikdy nic neříkaly. Kapelu „navždy“ rozpustil tak třikrát, a když tvořil letošní vizuál, asi dost přebral a místo po další dávce LSD hmátl po poslední desce Jany Kratochvílové. Nicméně doba vymknutá z kloubu volá po šílených činech a k Jourgensenově novému inspiračnímu zdroji, trumpovské blbokracii, ten hnus fialovej sedí. Deska jako taková sice jen prodlužuje agónii jeho tvůrčí potence, ale živé provedení bylo v podání Ministry překvapivě povedené.

Taky jsem se musel ujistit, jestli postblackových Misþyrming z Islandu není dvakrát víc a kromě Oriental Stage nehrají ještě na hlavním pódiu. Pak jsem poznal notoricky známé lezavé riffy Conquer All a bylo vymalováno. Nergal by si celé aeony mohl s čistým svědomím hrát s hmotou, z níž uplácal svého Poloboha. Jenže prominentní polský kacíř ve vývoji očividně ustrnout nechce a vedle country ho silně inspiruje taky hipsterský black metal. Koneckonců proč ne. Behemoth dávali biblickým tak dlouho na prdel, až se z nich stali žánroví evangelisté s nadáním promlouvat k masám i intošům. Krásná černá tečka za pátečním programem.

fotografie titulka: Jakub Jaňura (Full Moon Zine)