Brutal Assault 2018: čtvrtek

Vedro neskončilo, vedro trvá, a proto odlehčujeme jídelníček i lineup. To sedí hlavně na staré mladé fakany H2O. Jejich zenit nevidí oni, nevidím ho ani já. Rozmrzele míjím sborové woo-hoo, ryčné flažolety a skočné rytmy a připouštím, že jde o slušně rozjetou párty pro někoho jiného. K zastydlému nerdovi mám blíž na deathcorových Carnifex. V duchu jsem škrtal v inventáři žánrových klišé, už po třech výživných kouscích bylo hotovo, a tak jsem plynule pokračoval na Mortiis. Tady bych se zabavil už jen vymýšlením dalších sarkasmů.

Pratchettův Pátý jezdec Apokalypsy opustil kapelu, než se zbylí čtyři proslavili. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Nevadí. Ani u Mortiise, který naštěstí pro Emperor také vynikl vlastně jenom v umění včas odejít. Jeho set ze všeho nejvíc připomínal temnější kulisu ještě víc papundeklové pohádky Putování po blažených ostrovech, jejíž moudra nepobírali děti ani dospělí. Tohle ovšem bylo ještě úmornější. Tomuhle soundtracku zoufale chyběl obraz.

Další zoufalost jsem viděl vzápěti. Na Brutalu už hrálo ledacos, ale plesová kapela ještě ne. Kdyby Pragokoncert místo zimních MORů pořádal plesy, blazeovaní Green Carnation by na Žofíně skvěle zapadli. Nezúčastněné pózy, zpěv, po němž nabíhají žíly spíš mně než zpěvákovi – a když pádný riff, pak hodně brzděný. Do hradebního příkopu se hodily jako frak do moshpitu. Co mi však sedlo jako sako na míru, byli posthardcoroví klasici Ravelin 7 na Oriental Stage, i když jsem je kvůli pracovním povinnostem v pressu vnímal jen napůl ucha.

„Že jsem se cukal jim tleskat, ještě neznamená, že mě neohromili.“

Na postpunkových Grave Pleasures, jednu z mnou letos objevených Amerik, už jsem nechyběl. Že mám přehnaná očekávání, jsem si fakt jen myslel. V setu bylo, co si jen rozcapený dítě pozdních osmdesátek může přát. Odzbrojující ležérnost, kůži propocenou z obou stran, nahallované vyhrávky s účinky MDMA, stísňující „cold war paranoia“ i narážky na holku, co mě ty parchanty naučila poslouchat ještě, než nás láska rozdělila. Čtvrtku, jsem zamilovaný! Pak jsem si vzpomněl na ex a celý se to posralo. Včetně mého a Jayova nápadu, že jeden půjde na půlku Myrkur, druhý na Grave Pleasures a pak se prohodíme. Že nakonec vypadla elektřina, rozhodilo spíše mě než Finy. Poslední kousek za nadšeného vytleskávání dozpívali a capella. Takhle se z pódia nechávají vyhodit jen ti největší borci. Samozřejmě až po Laibach.

Na ty jsem se duševně připravoval vlastně už v úterý. Až v den natáčení dokumentu ČT Průšvihy První republiky jsem zjistil, že v broumovském klášteře budu komparzovat jako pouliční rváč z fašistické Vlajky. Však se mi taky kolega a průvodce konventem Kuba Gruss z plna hrdla vysmál, když s výpravou procházel placem a zmerčil mě v černý košili.

Slovinští Laibach podle Kuby byli kontroverzní naposled za éry komunismu. Plný význam té pravdy by nejspíš překvapil i jeho samotného. Z nenávistných myšlenek už se pár let nazpět stal mainstream. A zasmušilí trollové dodnes názorně předvádějí jak. Úsporné, manipulativní, a to víc strhující industriálové pochody se spornými parodickými rysy jsou jednoduše nadčasové. Mají i smysl pro vtipný detail; třeba předtočené otřepané koncertní průpovídky jako „Zvedněte ruce! Prosím nehajlovat!“ a „Jste skvělé publikum, dobrou noc, salam alejkum“. Že jsem se cukal jim tleskat, ještě neznamená, že mě neohromili. Do tance s Laibach se ale kvůli tomu nedám. Měl jsem dost. Tipl bych, že lehce zpomalený Jacob Bannon z Converge taky. ScremJay dumal, jestli mu není těžko po Waghissovo „bochté“ z Kafky. Už nemám sílu usadit sebe, natož jeho a jdu radši spát. Zítra totiž přijede jediný Karel, kterého bych býval volil. Totiž Veselý.

fotografie titulka: Jakub Jaňura (Full Moon Zine)