Bruno Ferrari – Vaudeville

Mlsné kníry se (ne)vrací do módy
2012
X Production
52:12 (14 skladeb)
temný disko pop
www.brunoferrari.cz

Přijít na kloub blyštivému dekadentovi Brunovi Ferrarimu je rozhodně obtížnější, než se mu dostat do kalhot. Parádivě machistická stylizace Samira Hausera z Vanessy je totiž stejně tak vábivá jako nejednoznačná. Oč mu jde? Chce do postele dostat tolik žen proto, aby jim ukázal, kdo je tady navěky nepřemožitelný, anebo touží taky trochu zpytovat?

V prvé řadě si řekněme, že „Vaudeville“ je album bezesporu zábavné, ale taky s dostatečným ostřím a temnotou, aby nevycházelo jedním údem dovnitř a druhým ven. Produkcí (a jedním pulzujícím remixem) Johna Fryera se pyšnící deska si rochní v syntezátorovém pekle, které doplňují rovnou měrou kytary a piáno. Brunova dekadence je staršího data a nesnaží se předstírat, že by náhodou mohla být i současná. Potud je deska atraktivní a dostatečně uhrančivá.

Rušivým paradoxem alba nicméně zůstává, že jakkoliv se Ferrari na albu zcela odkopává, zároveň by chtěl, aby jeho charakteristikou byla též nedostupnost. Chvíli sebezpytně zpívá o „svém tupé, a svém tupém já“, chvíli přiznává smutek, ale pak se s ještě větším gustem obouvá do škrpálů nezdolného poloboha, kterého ženské obletují, zatímco zbylí chlapi si lámou hlavu nad tím, z čeho pramení všechna ta přitažlivost. A přestože by mohly pomáhat vytvářet plastičtější obraz autora, obě polohy si příliš nerozumí a odkopávají to slabší z „Vaudeville“.

„Ferrari jako by si uvědomoval, že takový trilobit jako on už těžko kdy bude vzorem a toto vědomí mu dodávalo odvahu.“

Dostat se Ferrarimu pod kůži je tak o kus těžší, než u jednoho z hostů alba – poživačného poety Necrococka. Ten totiž přiznává a zhudebňuje své libůstky bez výraznějších jinotajů a jeho rukopis je ve srovnání s tím, co pro Ferrariho skládají různí autoři včetně Moimira Papalesca, dostatečně silný, aby byl k rozpoznání i zde, když se mu daří nenasytné Ferrariho svůdnice šmrncnout trochou lolitkovské submitivity. A tak přestože do svůdníkova světa patří i smutek, zde desce tolik neprospívá, respektive vzbouzí pochyby, kde se v té ukrutně neukojené mysli vzalo všechno to zpytování.

Vyjma tohoto rozporu ovšem deska funguje jako staromódně dekadentní diskotéka, jíž probleskuje kocovina věcí budoucích. Pozlátko je Ferrarimu bližší než procítěnost, stejně jako mu do puntíku věřím, že jakkoliv nezapírá ubíhající čas, jde cílevědomě proti jeho toku. Bruno svůj knír nenasadil, aby dal vzniknout nové (retro)módě – na tváři si ho nechal od dob, kdy byl in minule. A evokace omlácených kulis mu jde náramně – nesnaží se totiž předstírat povědomost, ale oslepit cingrlátky a omámit nevypočitatelným odérem bůhvíčeho.

Ferrari jako by si uvědomoval, že takový trilobit jako on už těžko kdy bude vzorem a toto vědomí mu dodávalo odvahu, která má však za následek, že je nakonec odhaleno více, než by bylo záhodno a deska tak trochu ztrácí na tajemství. Její síla totiž spočívá zejména ve chvílích nezkrotné předvádivosti. Zpytování totiž není to správné slovo z Brunovy propocené kyber-diskotéky.

fotografie: Adam Holý