Bruce Springsteen & The E Street Band

Vitalita mimo veškeré hranice
11. července 2012
Praha, Eden

Včera jsem byl na koncertě chlápka, kterého vlastně neznám, neslyšel jsem od něj asi jedinou desku, a který je starší než můj otec.

Jak často se vám poštěstí vidět koncert, který trvá tři a půl hodiny? Za tuto dobu by stihly vyřídit samy sebe a utahat diváka tři blackové, případně osm grindových kapel. Ovšem „Boss“ Springsteen a jeho početný doprovod to nejenom fyzicky utáhli (což je výkon, který s přihlédnutím k věku zúčastněných smrdí černou magií), ale zároveň udrželi strhující atmosféru a vitalitu po celou dobu koncertu. O energii stříkající proudem se sice píše v každém druhém reportu z koncertu, ale v tomto případě šlo doslova na vlastní oči sledovat, jak se Bossovo nasazení přenáší na všechny zúčastněné.

Springsteen vystoupil s plným ansámblem, což v tomto případě znamená sedmnáct lidí na pódiu, z nichž většině táhne na šedesátku. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že tento band plní především úlohu supportu výrazného frontmana, ve výsledku kapela působila neuvěřitelně uvolněným, vzájemně se podporujícím dojmem. Jejich muzika si bere to nejlepší z americké hudební tradice, ať už tím myslíte country, blues nebo rock'n'roll. Co může někomu znít jako přehlídka hudebního vidláctví, vyznělo v podání Springsteena jako nápaditější a živější muzika, než produkuje 99% kapel mojí generace.

„Chování poněkud neobvyklé pro chlápka se všemi atributy rockové hvězdy.“

Jistě, Bruce byl jednoznačným středem, se kterým stálo (a případně by padlo) celé vystoupení. Spektrum nástrojů, na kterých se vyblbnul, sahalo od kytar přes foukací harmoniku a buben až po praštěné mlácení hlavou do klavíru. Ale přes veškerý (a nehraný) exhibicionismus dostali jeho spoluhráči prostor k vyniknutí, aniž by to působilo jakkoliv strojeně. Včetně Clarence Clemonse, který je již rok mrtvý.

A nedílnou součástí té show bylo i publikum, které se bez jakéhokoliv odporu stalo dalším nástrojem. Kdy jindy by tolik lidí vydrželo tři hodiny a půl na nohách až po závěrečný cover „Twist and Shout“, který v podání Bruce Spingsteena & The E Street Band trval asi devět minut? A že se jednalo o velmi různorodou sestavu lidí. Od vlasáčů s nášivkami Dimmu Borgir přes dámy středního věku a oplácané otce rodin až po nefalšované burany s umolousaným knírkem a plochou čepicí, kteří vypadali jako inventář JZD. O celkem slušném množství cizinců nemluvě. A přes všechny rozdíly si je „Boss“ dokázal získat, byl komunikativní, nestranil se publika a vtáhnul jej do děje. Chování poněkud neobvyklé pro chlápka se všemi atributy rockové hvězdy.

Tento článek píšu den před Obscene Extreme. A je mi jasné, že za další půlrok se ještě může stát mnohé. Nicméně pokud se Nasum na OEF, nebo Devin Townsend v prosinci nebudou hodně snažit, tak má tenhle „Born in the USA“ chlápek slušnou šanci na koncert roku.

fotografie: Luc De Wandel (Flickr)