Bratři Orffové

Slezští bardi v Divadle Světa
22. března 2014
Kollárovo divadlo, Police nad Metují

Polický koncert řídce vystupujících Bratří Orffů byl bez přehánění výjimečný už předtím, než vůbec začal, ale jako takový by si zasloužil také mimořádnou pozornost. Přestože nelze popřít, že se krnovské písně na festivalu Jeden svět setkaly s vřelým přijetím, neřekl bych, že Orffům jejich Poličtí rozuměli. Jinak by totiž pochopili, že při takto osobních představeních bývá aplaus spíš na obtíž.

Přitom pořadatelé měli toho večera v rukou všechny trumfy. Útulnou dvoranu funkcionalistického divadla, kterou snad ani není možné špatně ozvučit, což pro mě po všech těch podzemních špeluňkách byla přece jenom příjemná změna, výbornou kapelu v životní formě a s vlastním zvukařem z dovozu. Chtělo se mi věřit, že jsem vsadil na jistotu. Nestalo se tak.

„Nemáte lehkou práci.“

Bratři Orffové jsou sice vyhlášení křehkými, zvolna se rozvíjejícími písněmi a sebezpytující lyrikou, doznívající v nitru ještě dlouho po představení, ale také je předchází pověst těch, kteří rádi pokoušejí trpělivost svých fanoušků. Ne však záměrně a banálním půlhodinovým zpožděním jako v Polici už vůbec ne. Nedorozumění Bratrů Orffů s jejich publikem má mnohem hlubší kořeny. Neustrnul jsem se nad skromně vystupující skupinou ani nad jejím kapelníkem, jehož by snad odposlech porazil, být trochu víc nahlas. Jen si vzpomněl na slova maestra Wollschlägera, jež platila řediteli Cirkusu Humberto: „Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci.“

Nedivím se Bratrům Orffovým, že tak často a dlouho absentují. Musí být ubíjející se pochlapit, vydat všanc své nitro a místo tichého porozumění se dočkat jen bouřlivého potlesku. Ba co víc, každý nesmělý divákův pokus pohroužit se do ztrápené duše Serži Vantóše byl nadšenými ovacemi nejpozději do pěti minut předem odsouzen k nezdaru. Je nespravedlivé odbýt koncert sotva pár slovy a strhat ho přesto, že si ho zkazili diváci a ne kapela, ale je mi líto, veškerý požitek přišel vniveč. Na dobrý koncert musejí totiž být vždycky dva: ten, co hraje a zpívá, a ten, co je schopen prožívat a naslouchat.