Bratři Holubcovi, Superego Kid

Odvážné hrátky s kontrastem
21. března 2013
Praha, Dejvická klubovna Povaleč

Není nad důrazné doporučení pořadatelky. Ve čtvrtek jsem tak nakonec nešel na koncert „kapely, která tady hraje furt“, tedy mých oblíbených Mindwork, ale poprvé jsem bloudil do dejvického klubíku Povaleč. A nelitoval jsem.

Kroměřížské Superego Kid jsem naposledy a vlastně i poprvé viděl v libereckém Azylu, když se zde zastavili na společném turné s The Forks a Zucchini. Věděl jsem tedy, co mne přibližně čeká, ale zároveň jsem si byl vědom též skutečnosti, že právě oni patří mezi ty, jejichž koncerty se jako vejce vejci nepodobají. Začátek se bohužel opozdil, jelikož se opozdil i pan kytarista.

Živý projev Superego Kid je po složité uchopit a popsat. Občas jejich muzika působí až zákeřně, odtažitě a překombinovaně, navozuje stavy ne nepodobné závratím. Naopak určité pasáže uklidňují, voní chillout melodiemi, ten chladný a odosobnělý zvuk kytar je najednou pryč. Potěšily mne i ty chvíle, kdy kapela při svých vyhrávkách improvizovala, největší pochvalu pak zaslouží bubeník s jeho energickým a snad i bezchybným výkonem. Bylo zajímavé ho byť jen pozorovat.

Záleží tedy především na aktuální náladě a psychickém rozpoložení, jak na jedince hudba zapůsobí, co v něm vyvolá za emoce a pocity. Takto lze sice mluvit o téměř každé hudbě, ale u Superego Kid je na těch rozporuplných a na první poslech protichůdných náladách postaven celý vesmír. Hrají si s divákem. Trápí ho i rozmazlují. Je proto těžké rozhodnout, zda je jejich skladatelství dokonale propracované nebo prostě „divné“.

„Jeho poctivě ztřeštěné frázování doplňovalo vynikající hlasový projev, ten pán je zkrátka mimořádným zpěvákem.“

Mírně schizofrennímu koncertu tak uškodila hlavně nezbedná technika. Nejsem si jist, jakou zásluhu na tom měl pan zvukař a jakou elektronická zařízení, ale několikrát se z reproduktorů draly opravdu nepříjemné zvuky. Agresivní, pro uši i nebezpečné a především hodně vzdálené nějaké zvukomalebnosti. Stejně tak kapela sama až moc často ladila své krabičky, zaregistroval jsem několik nepřesností a v jednu chvíli snad dokonce vypověděla službu celá jedna kytara.

Superego Kid na mě působili toho večera mírně nejistě, snad nervózně. A jelikož je výsledný dojem z takto hrající kapely značně závislý především na přesvědčivosti a dobrém rozpoložení, v tomto směru jsem mírně zklamán. Bez všech těch technických peripetií a s větší pohodou v hlavách hudebníků by vše určitě fungovalo mnohem intenzivněji a hlouběji, jako při zmíněném koncertu v Liberci.

S bratry Holubcovými jsem tu čest nikdy neměl. Ani koncertně, ani nijak jinak. Mezi všemožnými písničkáři se vůbec neorientuji a všechny ty žánrové smíšeniny s folkem jsou mi naprosto neznámé. Jediným folkovým písničkářem, kterého jsem kdy poslouchal a živě viděl, je Xavier Baumaxa, tedy interpret se zcela odlišným pojetím. Snad ještě svérázný Ivo Vrba, ke kterému jsem se kdysi dostal, by šel do této kategorie zařadit. Jinak nemám s čím porovnávat a musel jsem se spolehnout pouze na momentální vjemy, což u zcela neznámé hudby nebývá vždy jednoduché.

„Právě kvůli instrumentální složce a nezvyklému frázování není muzika tohoto druhu natolik lehce přístupná, jak by se snad mohlo zdát.“

Jindra Holubec zpívající mi to však nesmírně ulehčil. Jeho poctivě ztřeštěné frázování doplňovalo vynikající hlasový projev, ten pán je zkrátka mimořádným zpěvákem. Příjemné zjištění. Texty, pokud se mi podařilo je správně zachytit a pochopit, byly povětšinou vtipné, nenásilně vlezlé a na první poslech promyšlené. Co mě však krom vynikajícího zpěvu těšilo obzvláště, byla instrumentální složka koncertu. Oba bratři jsou vynikajícími hráči, užívají neobvyklých a nečekaných technik, a pokud se jednalo o z větší části improvizované vystoupení, tak je obdiv na místě.

Oproti předchozí kapele se atmosféra i nálada v klubu znatelně změnily. Hudba byla rázem přímočařejší, veselejší a přívětivější. Kde se Superego Kid snažili o zvraty v náladách a komplikovanost, tam bratři předváděli přímočarou zábavu, nikoliv však primitivní. Právě kvůli instrumentální složce a nezvyklému frázování není muzika tohoto druhu natolik lehce přístupná, jak by se snad mohlo zdát. I ona vyžaduje soustředění a pozornost, i když posluchače tolik netrápí. Vlastně ani nepotřebuje jeho spolupráci.

Můžu tak hovořit o koncertu s překvapivou a v mnoha směrech kontrastní dramaturgií. Ta sázela především na otevřenou mysl návštěvníků, kterých se žel mnoho nedostavilo.