Botanist – I: The Suicide Tree / II: A Rose from the Dead

Struny cimbálu jako jedové žlázy
2011
tUMULt
67:30 (40 skladeb)
experimentální black metal
http://botanist.nu

Hovoříme-li o muzice jako o experimentální, musíme mít na paměti nezabarvený ráz tohoto přívlastku. Experimenty někdy zkrátka vyjdou – ve smyslu toho, že jsou (byť třeba úzkou) skupinou posluchačů vnímány jako inovativní zásah do žánrových konvencí, či se dokonce potvrdí jako prekurzory budoucích trendů.

Někdy se zase potýkají s okamžitým nezájmem a brzy upadnou do rašeliniště zapomnění, přičemž si nad tím, proč nespadají do první kategorie, bude za určitou časovou epochu lámat hlavu nejeden hudební geolog, který v nich uvidí nadmíru výhřevné palivo. A někdy se stane, že se experiment nepodaří – žánrový derivát se srazí v odpudivý škraloup, popřípadě se vymkne kontrole, exploduje a z laboratoře udělá chaotickou změť střepů a jedovatých par. Musím se přiznat, že doteď nevím, kam si mám zařadit projekt Botanist, jehož jediným členem je Otrebor, jinak také bubeník mezinárodního pagan blackového ansámblu Ophidian Forest.

Připadají vám třeba takoví Wolves in the Throne Room či kaskádské blackové kapely jakožto spolky, které jsou s přírodou spjaty až transcendentálním způsobem a jaksi podvědomě? Otrebor dotáhnul toto spojení do úplného extrému. Stylizuje se do role „Botanisty“, podivína, který se od civilizačních nástrojů zkázy uchýlil do dobrovolného exilu rostlinné říše, kteroužto nazývá „Zelená říše“, a kde v blaženém splynutí s přírodou očekává, až lidé vymřou po meči a plameni.

Člověk by to rád nazýval ukázkovým příkladem blackmetalového nihilismu, ale vypadá to, že jedinou povolenou barvou je tentokrát opravdu zelená. Výše zmíněné ovšem neznamená, že se za projektem skrývá nějaký pomatený radikál – naopak, z interview, která hudebník doposud poskytnul, je nabíledni, že se jedná o racionálně uvažujícího a při tvoření hudby metodicky postupujícího člověka.

To, že se Botanista při zkoumání rostlinného světa rozhodně nenudí, dokazuje fakt, že debutuje rovnou dvojicí desek zvoucích se „I: The Suicide Tree“ a „II: A Rose from the Dead“. V zásobě má prý rovnou tři další, ale alespoň pro mě se kouzlo neslyšeného vyčerpalo již v letošním čtyřicetiskladbovém přídělu.

Hudbu Botanist lze rozhodně dá označit za experimentální black metal, ačkoli tvrzení, že něco podobného tu s největší pravděpodobností ještě nebylo, zdaleka není přehnané. Žánrové konvence Botanist neboří ani tak po stránce kompoziční (byť je fakt, že převážná většina skladeb z obou desek se pohybuje v rozmezí jedné až tří minut, což v black metalu rozhodně není obvyklým postupem), jako po stránce instrumentální.

„Strunné inferno se skutečně místy vyrovná zběsilé dřevorubecké práci kytarových sekerníků.“

Jedinými nástroji, které na desce uslyšíte, jsou totiž bicí, vokál a – cimbály. Nezvyklá volba hlavního melodického nástroje je pravděpodobně ovlivněna jak osobními preferencemi, tak tím, že Otrebor je hráčem na bicí, výsledek je ovšem vskutku prapodivný. Principiálně se přitom cimbál vůbec nejeví jako špatný nástroj. Strunné inferno se skutečně místy vyrovná zběsilé dřevorubecké práci kytarových sekerníků, i některé jemné a melodičtější pasáže se podobají sledování časosběrné fotografie rozevírajícího se květu jedné z rostlin, jejichž latinské názvy pojmenovávají většinu písní. Navíc je Otrebor dost vynalézavým bubeníkem a jeho bicí party jsou nějakému bezmyšlenkovitému prasopalu vzdáleny.

Problém mám ovšem s tím, že Botanistovy cimbály zní až nepříjemně průrazně a nezřídka také dost disonančně. U jiných interpretů, třeba z industriálních či obecně experimentálních vod, kteří určitou míru sonické ošklivosti a nelibozvučnosti užívají jako obohacující prvek, to lze jedině schválit. Soustředěný poslech konceptuálního alba tím je ovšem významně ztížen a hudba, která zpočátku působí pozornost budícím a snad i opatrně přitažlivým dojmem, se v horizontu několika skladeb skládá trýznivým kolovrátkem. Fascinovaně pozorujete mravence a snažíte se v jejich hemžení vysledovat neviditelný přírodní řád, který je slepě vede za jejich cílem a vytváří z nich disciplinovanou a organizovanou jednotku, ale jakmile vám nalezou pod košili, víte, že je zle.

„Je možné, že mě deska odpuzuje právě tím, jak hluboko dokázala proniknout za hranici mnou zažitých posluchačských konvencí.“

Melodie a motivy v písních se rozostří a rozmažou jak okolní svět po pořádné porci smaženice z červených muchomůrek – a výsledkem bude dost nepříjemný trip. Roztáhnout něco, co pro posluchače představuje takovou výzvu, na plochu dvou (pravda, kratších) alb, pak již nelze označit jinak, než za nesoudnost. Samozřejmě, nikdo mě nenutí poslouchat to v kuse – ovšem koncepční charakter alb k tomu vybízí.

Dvojdeska Botanist je bezesporu značně odvážná, svébytná, originální – a divná. Přesto se však neodvažuji hodnotit ji v normativních kategoriích – je možné, že mě odpuzuje právě tím, jak hluboko dokázala proniknout za hranici mnou zažitých posluchačských konvencí. Osobně si ji už poslechnu stěží, ale stejně tak existuje šance, že vás okouzlí a polapí jak láčkovka komára. Obrňte se však trpělivostí a v Botanistově království našlapujte raději opatrně. Mezi uklidňující zelení se totiž skrývá spousta jedu.