Borometa: Astronautalis, Nod Nod a d.

Dobrodružství nás, neobyčejných smrtelníků
SAD, Kurac, Holz, Kalamata, Inheritance, Heiden, Vlněna a další
17. – 18. května 2014
Brno, Vlněna

Astronautalis v Ústí? Vyprodáno. Astronautalis v Plzni? Jsem v práci. Astronautalis v Praze? Není. Astronautalis v Brně? Moc daleko. Ale ty nejlepší zážitky vznikají ze spontánních rozhodnutí. Takže v pátek Praha a Zefvovy narozky na parníku, v sobotu Brno, Vlněna, Borometa, v neděli taky Andy.

Značně vyčerpán neplánovaně probdělou páteční nocí i tím, co jí předcházelo, dorážím spolujízdou s jakýmsi kravaťákem do Brna, kde mi jeden z místních bezdomovců za pět korun ukazuje cestu směr Vlněna. Krásný industriální areál mi okamžitě po vstupu vyvolal vzpomínky na to, jak jsem jako malý capart ze základky prolejzal v té době zavřenou masnu, pivovar a textilky tady u nás na severu. Takový nevědomý urbex to tenkrát byl. Po prvotním seznámení s přátelským pořadatelským kolektivem a po ujištění, že ten borec s bagetama určitě nějak dorazí, vyrážím nakonec k Měnínské bráně na něco dobrého do Rebia. Bohužel však o patnáct minut později, než mívají otevřeno. Dvě housky v Tesku to jistí, tak šup zpátky, za kulturou a sociálnem.

První hrají místní SAD. Psychedelií zahalený stoner o bicích a zpěvu s kytarou. Na úvod ideální muzika. Nic náročného na chápání, nic vyžadujícího přemnoho (toho času nedostatkové) energie z mé strany. Uvolňující, uvolněné, dobře zahrané vystoupení. Občas až znepokojující kvůli zvláštně zabarvenému vokálu, jindy mírně drtící řezavou intenzitou obtěžkanými riffy.

Pořád prší. Kdybych chtěl moknout, nemusel jsem jezdit přes celou republiku. Ale nejsem z vlny, nenavlhnu.

Následuje Kurac. Čistokrevná směsice bordelu, metalu a čehosi zapáchajícího za lednicí. Jejich tvorba se mi poslouchala překvapivě lehounce, jelikož přesně vystihovala mé duševní rozpoložení při vybavování si útržků noci minulé. A našel jsem si v tom marastu i trochu rokenrolu, tedy nějaký rytmus k pohupování. Tvářím se, že to vše pobírám do nejmenšího detailu, ačkoli pochybuji, že je to vůbec technicky možné.

Objevuji kouzlo žluté limonády s rumem. Osudové rozhodnutí? Únava se dá přepít, je to jen stav mysli. Ten rum je tam jako memento za Viktora.

Němečtí Holz hrají ryzí, ničím nepřibarvený stoner. A zpívají německy. Právě němčina mne málem připravila o maturitu, proto se jí vyhýbám jak čert Káče. V kombinaci se zmíněným žánrem však ten podivný jazyk funguje obstojně, skoro až vytváří takovou bizarní směsku něčeho mé osobě tak vzdáleného, že mi nedovolí neposlechnout si to. Chvílemi jsem si připadal jako při poslechu kazety s nejlepšími západoněmeckými hity. Člověk se nestačí divit, co všechno ho dneska může bavit.

Testuji první vegebagetu a chystám se na umělečno, které mne teď čeká. Stále prší. Asi abych se tu cítil jako doma.

Přichází první čistá krása dne. Kalamata jsou také z Německa a na rozdíl od Holz nezpívají, což je mnohdy vynikající volba. Mám slabost pro instrumentálno. Miluji zasněnost. Rád si v hlavě domýšlím screamo vokál. Zavírám oči a nechávám se vmanipulovat do hry pochmurných nálad, emotivních změn, psychedelických roztříštěností. Kalamata svým pomalým, rozvážným tempem dokázala docílit toho pocitu, který u koncertů tak moc vyhledávám. Dokázali mne nevědomky přinutit k úsměvu, zasnít se a vnímat jejich hudbu absolutně. Děkuji.

Jsem rozněžněn, pod vrstvou všech těch vousů se projevuje má citlivoučká povaha. Chci se ještě rozjímat, mohu? Prosím.

Jaro pomalu končí, to se vám člověk zamiluje hned. Tomu se nesmí vzdorovat. Inheritance, ona kapela, kterou jsem úspěšně ignoroval celou tu dobu, co se o nich tolik psalo kvůli protekčnímu předskakování kdekomu známému, si toho sobotního večera získali dalšího oddaného fanouška. Byli v tom svém počínání matematicky přesní, skoro až profesorsky přesní. A přece natolik lidští, natolik otevření, natolik milováníhodní. Perfektní spolupráce kytary s bicími byla už sama o sobě poutavá, ale právě ty klávesy dokázaly celou trojici hudebníků provázat v minimalisticky působící celek, v jeden organismus, jeden jediný nástroj. A ona je navíc tuze nádherná. Jinak nádherná, než třeba Kateřina z Manon Meurt, ale je. Matematický postrock/fusion/jazzíček této téměř už kompletně brněnské slovenské trojice mne uchvátil naprosto nečekaným způsobem, který už snad nešlo překonat. Ale ono to jde vždy, to je krása muziky.

Únava vrací úder. Psychicky jsem sice vyhrál, avšak fyzicky podlehl. Usínám na kuřácké verandě, nikoliv bez povšimnutí okolní smetánky. Jsem taky jen člověk, víte? Děkuji, že mne nikdo nebudil, oceňuji ohleduplnost a soucítění této úrovně.

Čas pro Heiden. Dle mnohých nejslabší vystoupení večera, ale já si tím nejsem úplně jist. Stále vnitřně bojuji s tím, zda mám tvorbu kluků rád, nebo mne míjí. Poslední album se mi díky změně práce s vokálem zamlouvalo mnohem více a i živě si v jejich hraní dokáži najít prvky, které mne opravdu baví. Pořád si ale nejsem jistý, zda se mi povedlo do této hudby dostatečně proniknout. Toho večera však hráli hezky, nenásilně, přirozeně, ač konkurence byla, pravda, opravdu silná. Ještě si to asi v mém případě vyžádá několik dalších poslechů a koncertů, abych byl schopen Heiden náležitě uchopit. Není to o nucení se do něčeho, co bych měl mít rád, spíše o chtění porozumět.

Ještě jeden menší spáneček na pivním sudu a jsem zase provozuschopný. Sláva. Snad z toho nebude velká ostuda. Ty vícedenní festivaly v létě tímto způsobem nemůžu přežít, asi stárnu.

Čas sypat si popel na hlavu, omlouvat se a kát. O Nod Nod jsem před rokem v souvislosti s jejich předskakováním Downfall of Gaia nejenže psal nesmysly, ale zároveň jsem si hluboce a neodpustitelně vytvořil hloupý předsudek. Milí Nod Nod, nehledě na mou čerstvou lásku ke Kalle jste mne svým brněnským vystoupením přesvědčili o tom, jak vynikající kapelou jste. Jak jsem se mýlil. A jak jsem o vás tenkrát z důvodů jisté nepřipravenosti psal nehezky. Váš vypiplaný slowcore ověnčený vskutku nádherným zpěvem ještě nádhernější Veroniky mne dostal do takové pozice absolutního štěstí a spokojenosti z naší domácí scény, že vám za to srdečně děkuji. Neutuchající a hlasité aplaudování publika po každé vaší skladbě je dostatečným důkazem výjimečnosti tohoto vystoupení. Dav vás miloval, já vás miloval. Jste osobití, skromní, neuvěřitelně přesvědčiví, uhrančiví, báječní. Dámo a pánové, tleskám vám a zároveň děkuji. Srdíčko poskočilo. Juchám.

Je až neuvěřitelné, jak dokáže hudba zmítat člověčí duší. Emočně vyčerpat i nabít zároveň. Už ani nevím, jestli stále prší, vyskytuji se v jiném světě.

Z vystoupení závěrečného aktu Vlněna už jsem viděl jen několik málo skladeb, snad dvě nebo tři. Sic nejsem jejich cílovkou, jelikož nejsu z Brna, i přesto mne zaujali svou přímočarostí, instrumentální hravostí, plynovými maskami a dostatečnou mírou šílenosti. Asi budu muset přijet znovu, abych si chlapce poslechl v plné formě. V mé, nikoliv jejich. Oni to nepotřebovali.

Tomík je na sračky, u toho se dnes nevyspím. Naštěstí se mne, opuštěného a zbídačeného štěněte velikosti vola, ujali jeho přátelé a další noc po nonstopkách se tak nestala aktuální. Vy v Brně jste hodní lidé, asi jako Poláci. Máte nás Čechy rádi.

Neděli musím barbarsky a neuctivě pojmout jen jako koncert Astronautalise. Není to jen o tom, že právě on byl v počátku jediný důvod mého výletu, ale jednoduše nejsem dostatečně zběhlý a erudovaný (sic!) v žánrech, které nedělní program vyplňovaly. To s omluvou přenechám povolanějším kolegům a já se budu zatím poctivě vzdělávat a rozvíjet domácím poslechem.

Jsem vyspinkaný, vysprchovaný i najedený, jaký to luxus. Dnešní den věnuji především prohlubování sociálních vazeb dřívějších a navazování těch nových. Festival není jen o muzice, je o lidech.

Ještě nikdy jsem nejel tak daleko kvůli koncertu jediného interpreta, snad s výjimkou Ministry a jednoho z jejich už určitě posledních koncertů kdysi ve Vizovicích. To má láska k Astronautalisovi sice netrvá tak dlouho, o to intenzivnější však je. Především poslední dvě desky mám naposlouchané opravdu maximálně, slovo od slova, tón od tónu. A teď ho mám konečně vidět živě. Konečně!

Počasí se umoudřilo, návštěvnictvo rozrostlo. Andy už je na pódiu i s kapelou a já vím, že mi na setlistu nezáleží, že tohle bude něco nezapomenutelného. Na co ten kluk sáhne, to je ryzí hitovka. Je uspokojující vidět, jak rád je tu Andy pro nás, jak ho baví vystupovat. Žádná namyšlená hvězdička, ale kamarád, jeden z nás, neobyčejných smrtelníků. Parádnímu pocitu z koncertu dopomáhá slušné nazvučení a především vynikající provázanost publika s Andym. Žereme mu každé slovo, každé gesto. Víme a cítíme, že to s námi myslí upřímně, tady není místo pro fráze. Skoro až slza ukápne, jak procítěné a autentické to celé je. Vzájemná láska dělá divy. A na rozdíl od mnohých jiných umělců je Astronautalis schopen živě zazpívat to, co předvádí na albu. Stejně tak živá kapela působí jako jeho neoddělitelná součást. Když se pak svým zpěvem přidá mnohohlavé pohupující se diváctvo, máme tu neopakovatelný kulturní a lidský zážitek, který si však chceme opakovat znovu a znovu. Už aby to bylo. Bylo to krásné vystoupení. Splnil jsem si sen a následující čtvrthodinový pokec s Andym mne jen utvrdil v tom, jak skvělá osobnost je. A pochválil mi fousy, to potěší ještě víc.

Trocha závěrečného družení a loučení, spánek a druhý den skrz Prahu šup pod Ještěd a bohužel rovnou do fabriky. Sice kompletně vyšťavený, zato ale pln zážitků, dojmů, krásných pocitů z asi nejlepší hudební akce, co jsem letos navštívil. Děkuji moc za tenhle festival. Za skvělý lineup. Za plnění mých snů. Za Andyho. Děkuji všem těm, co mi umožnili užít si ten víkend absolutně naplno, a že vás nebylo málo. A Brno je fajn, brzy mě tam asi máte zase. Díky vám.