Bohren & der Club of Gore – Beileid

Krásná, sdílená samota
2011
Ipecac
35:08 (3 skladby)
doom rock/noir jazz
www.bohrenundderclubofgore.de

Německý spolek Bohren & der Club of Gore je sice jen sotva produktivní (před jejich prvním – což je vzhledem ke vzniku kapely v roce 1992 na pováženou – pražským koncertem tak píšeme o dva roky starém minialbu), každé šustnutí okolo něj ale budí zájem. Není se čemu divit, jejich hudba je stejně svojská jako výživná. Každý tón tak můžeme obracet vícekrát, než jsme zvyklí, a magie vytrvává.

Mohli bychom polemizovat o tom, zda je – eufemisticky řečeno – rozvolněná hudba Bohren pro trpělivé posluchače či nikoliv, neboť ač jejich desky ubíhají v tempu vpravdě meditativním, je v nich mnoho okamžitě přitažlivého. A to především díky tomu, jak obrazotvorné jejich noirové meditace jsou. Ano, pro plný prožitek „Beileid“ je zase jednou důležité podvolit se nabízenému rauši, kapela do něj však zkušeně vábí.

Nálada jejich hudby nás opět zavádí do ztemnělého opiového doupěte, v němž z mlžné clony znějí tóny z dob, ve kterých už je na všechno dost času. Zlověstnost zde probleskává jen sporadicky a v melancholické náladě je více vyrovnanosti než smutku. A zatímco zvuky varhan (spolu s názvem skladby „Zombies Never Die“) připomínají, že jsou kořeny téhle kapely zanořeny do hlíny estetiky béčkových filmů, typický pedantský saxofon se vzdává povinné tklivosti a ze všeho nejvíce vábí do světů, které bychom pro jejich ztemnělost možná raději míjeli.

„Tvorba Bohren & der Club of Gore chvílemi působí jako ozvěna minulých časů, jindy ale jako by tóny zněly z dystopické budoucnosti.“

Bohren ale udržují posluchače ve spíše příjemném rozpoložení díky své nezměrné hravosti, což je nakonec účinnější než trvalá tenze, ke které by mohla svádět dominantní noirová nálada. Největším lákadlem desky je pak výjimečně zpívaná „Catch My Heart“, ve které Mike Patton chvějícím se hlasem potvrzuje, že jakkoliv se do podzemního salónu vydáváme mlčky a sami a takto tam i setrváváme, pocit sdílení je nesmírně důležitý.

Také v titulní a nejvíce ambientní skladbě „Beileid“ si kapela posluchače pomalu obaluje do lehkých, ale nepřetrhatelných sítí, při jejichž tkaní nesmí uniknout ani očko, protože by to znamenalo kolaps křehkého celku. Rozvaha je ale téhle kapele vlastní, a přestože se sami schovávají v mlze, jejich hudba je nadmíru čitelná. A je paradoxem, jak si kapela, která přišla s tak originálním zvukem, libuje v zavedených pořádcích.

Tvorba Bohren & der Club of Gore chvílemi působí jako ozvěna minulých časů, jindy ale jako by tóny zněly z dystopické budoucnosti. Platí to taky o „Beileid“, kterou můžeme brát jako jeden z důkazů jedinečnosti jejich stylu, ale zejména jeho nadčasovosti.