Blessthefall, Pierce the Veil, Motionless in White

Nejen podlaha byla vlhká
5. října 2011 Praha, Lucerna Music Bar

Všechno je jednou poprvé. Tři americké kapely v čele s Blessthefall debutovaly pátého října v české kotlině, která je příjemně překvapila svojí odezvou. Zástupy velmi mladých lidí podle očekávání dorazily.

I když člověk přišel včas, místo vepředu u pódia by v Lucerně mohl jen těžko najít. Ochoz byl taktéž celkem slušně zaplněn, takže s ohledem na tento žánr se očekávalo živé prostředí, jenž se také dostavilo. Jako první si to mohli na vlastní kůži vyzkoušet Motionless in White. Označit tuto kapelu nálepkou „gothic metalcore“ by asi nejlépe vystihovalo její počínání. Naživo znějí podobně jako Bleeding Through, ale rozhodně tak nevypadají.

Zatímco na prozatím jediné dlouhohrající desce „Creatures“ hororové klávesy znějí velice dobře, v Lucerně byla škoda, že zcela zapadly. Co mělo zapadnout spíše, byly bicí. Hrát na koncertech takovou strnulou a letargickou našlapovanou, to je na facku. Kdyby na kopáku nebyl daný efekt od zvukaře, unudil bych se k smrti. Frontman Christopher Cerulli se ukázal v dobrém světle. Nepřetvařoval se a bylo na něm vidět před začátkem i po skončení setu, že je velmi nadšený z publika, což ostatně okomentoval i tím, že tenhle zážitek byl nejlepší, jaký kdy se svou kapelou zažil. Určitě nečekal, že lidé ve velmi hojném počtu budou u otvíráku večera tolik spolupracovat.

Vzhledem k tomu, že Motionless in White byli z celé trojice údajně nejméně známí, potom byla na místě otázka, jaká větší atmosféra nás ještě v Lucerně mohla čekat. Od hororu se šlo rovnou do Latinské Ameriky. Bratři Fuentesovi představili návštěvníkům temperamentní podívanou dovezenou až ze San Diega. Hlavní mozek Vic Fuentes často střídal rytmické kytary, občas měl jenom u pusy mikrofon, když potřeboval co nejkvalitněji řvát. Jaime Preciado na baskytaře jej čas od času doplňoval spíše popěvky.

Hodně znát byl rozdíl v dojmu z bicích. Mike Fuentes se zuřivým entuziasmem třískal do bubnů a neustále se pohyboval. Z kapely byla rovněž cítit větší živelnost, kterou prodávali tím, že sdíleli radost s ostatními. Nešlo jim o image, ale o předvedený výkon a co nejvíce si koncert společně užít. Přitom pozadu v žádném případě nezůstával muzikální talent a kreativita, kterým bezesporu tahle skupina disponuje. I přestože se nehrálo jenom v hopsavých rytmech, členové Pierce the Veil byli neustále na nohou, měnili pozice, házeli s nástroji.

Z hlediska hudebního nabízeli více kytarových vyhrávek a vokál nebyl jen o řvaní, ale především o čistotě a správné artikulaci. Jelikož to byl post-hardcorový večírek, nemohly chybět ani zde nějaké ty breakdowny, které roztancují publikum. Tyto však byly rozmístěny střídmě, a když už nějaký přišel, šlo o opravdovou palbu.

Mimo emocionální pasáže si kalifornská čtveřice udělala ze sebe taky legraci a okusila diskotékový segment, kterého se chytli téměř všichni v sále. Zatímco na desce jsem si musel zvykat na vlezlejší zvuk vyššího rejstříku hlasu, při živém vystoupení mně to vůbec nepřišlo a naopak to tam dle mého názoru velmi pěkně zaklaplo, zejména při uvědomění si skutečnosti, odkud pocházejí.

„Dav podle očekávání šílel, pištěl a sápal se po všem, co připomínalo celebrity. Mikrofon bohužel tlak lidí nevydržel a musel být vyměněn.“

Přestávky mezi kapelami se dají vždy vyplnit různými způsoby, ať už to v tomto konkrétním případě bylo řešení situace, jak si coby nezletilý koupím alkohol, či shánění jakékoliv lehké drogy, nebo pozorovat mladé páry, z jakých všech možných důvodů jsou schopny se v hlučném prostředí pohádat. Kdyby se zaznamenával každý rozhovor, člověk by asi popsal stohy, nicméně je to docela dobrý způsob, jak vyplnit čas, než se vše správně nazvučí.

Skandování jména hlavního taháku večera sílilo a v Lucerně to pomalu ale jistě vlhlo. Nejen tedy na podlaze. Blessthefall nastoupili a čeho si člověk hned všiml, že poněkud neobvykle na dnešní dobu frontman Beau Bokan měl až na velmi občasné výjimky pouze čistý zpěv, přičemž většinu hlasového materiálu obstarával Jared Warth na baskytaře, a nutno říci, že bravurně. Návštěvníci zobali této kapele z Phoenixu přímo z ruky.

Obří plachta připevněná na zdi poukazovala na vydání nového alba „Awakening“, které shodou okolností vyšlo den před tímto koncertem. Z něho se ovšem hrála pouze jediná skladba, protože se žadonilo po starých nebo ještě starších věcech. Bokan mi nicméně přišel spíše jako taková figurka na hraní, na utužení kolektivu s fanoušky, neboť hlasově se na můj vkus příliš neprojevoval. Fungovat hlavně jako spojka mezi kapelou a diváky však není špatnou věcí.

I tady se hodně pracovalo s hutnými riffy a bortivými záseky, avšak u Blessthefall byla z hudby cítit větší hloubka, nikoliv proto, že jsou členové skupiny katolíci. Dav podle očekávání šílel, pištěl a sápal se po všem, co připomínalo celebrity. Mikrofon bohužel tlak lidí nevydržel a musel být vyměněn. Odezva naplnila u hlavního taháku očekávání. Byla tak silná, že tradiční „one more song“ nemohlo zůstat nevyslyšené.

Pierce the Veil nabídli ukázku latinskoamerické verze post-hardcoru s netuctovým projevem, což u mě vyhrálo. Motionless in White ukázali pro změnu důkladnou péči o image, čímž není myšleno nic zlého. Blessthefall však byli z pohledu komplexního dojmu tento večer nejlepší. Všechny zúčastněné kapely si ale užívaly svůj debutový pobyt v Praze a dokonce Beau Bokan trochu zavtipkoval, že by měli v Praze hrát každý víkend. Co naplat, Američanům se Praha líbí.