Birds in Row – You, Me & The Violence

Nauč bolest říkat „Ano!“
2012
Deathwish Inc.
35:40 (12 skladeb)
screamo/post-hardcore
http://birdsinrow.free.fr

Když naučíš bolest vyprávět, měl bys jí taky umět zpětně naslouchat. Birds in Row rozhodně nevěří na úsporu energií, nezdráhají se být politicky nekorektní a bezhlavě i uvědoměle kombinují to nejlepší ze současného francouzského undergroundu. Navíc pod labelem, kde se to zajímavou „špínou“ a trýzní jenom hemží.

Někdy ti prostě křik nepomůže, vyřvat se ze vší tý vnitřní klaustrofobie. Křik, co v tobě nářky neutiší, a ticho, který tě svazuje, mučí. Zkurvená bolest. Na povrchu se časem zhojí, ale v nitru si neustále žije vlastním životem. Někdy je prostě hudba strašná mrcha, bezuzdně zraňuje tvou bytost do nejintimnější hloubky, připadáš si jako zpráskanej pes a přesto je ti… báječně, sakra báječně! Tak už nehledej smysl v tom, proč něco prožíváš, ale v tom, jak to prožíváš. Birds in Row nepřinášejí odpovědi, ale ostře uchvacují zapovězené hudební obsese.

Čím to je, že ti Francouzi dovedou tak autenticky a intenzivně trpět? V čem je to bizarní kouzlo, které dává rozzářit zhnisanou temnotu a umožní vám dýchat hluboko pod vodou, bez ztráty vědomí? Vezměte si takový Celeste, ti jdou až na samou mez audiovizuální únosnosti a to ani nepotřebujete bůhvíjakou empatii. Strhne vás to a ta energie ani nemusí být čitelná, přímočará.

„Důmyslnost celé kompozice zůstává za neurvalostí skryta.“

Birds in Row jsou zdánlivě trochu jinde. Bez větší nadsázky bych je klidně mohl přirovnat k takovému emo-levelu rozervaných Converge – něco málo chaotického hardcoru, trochu té moderní vlny post-metalu/rocku a pak to syrové, (ne)kontrolované screamo.

I když se s každým jednotlivým tepem zdá, že tempo debutové desky „You, Me, & The Violence“ je zběsilé, důmyslnost celé kompozice zůstává za neurvalostí skryta. Letos už jsem si takhle podobně nechal nakopat od Američanů Loma Prieta a v jejich podání byla ta tvůrčí depeše o řád srozumitelnější.

Birds in Row na oko promlouvají ve dvou základních polohách, s přímočarým temným hardcorem na jedné straně a otevřenou post-rockovou (potažmo screamo) emocionalitou na straně druhé. Až trochu symbolicky pak působí bluesově naléhavá balada „Last Last Chance“, která dává oběma rozervaným pólům nenucený dojem celistvosti.

„Vymykají se jakémukoliv přímému srovnání a poskytují posluchači zpětnou vazbu na samé hranici sebepoškození.“

Tou nejzásadnější devizou celého alba je však znepokojivá lehkost, s jakou jednotlivé skladby při každém dalším poslechu těžknou, a která i v poměrně jasném žánrovém sevření nechává vyniknout překvapivé výrazové variabilitě. Francouzské hájemství už sice vyvrhlo obdobné kapely typu As We Draw nebo snad I Pilot Dæmon, obé jsem si vloni užil dosytosti, přesto si troufám tvrdit, že Birds in Row jejich produkci o řád překonávají, vymykají se jakémukoliv přímému srovnání a poskytují posluchači zpětnou vazbu na samé hranici sebepoškození.

Jasně, tohle je bez okolků typická muzika do malého zakouřeného klubu, kde se totálně stírá hranice mezi hudebníkem a posluchačem. Jenže úplně stejně bude „You, Me, & The Violence“ fungovat i na nekonečný, liduprázdný pláni, když si ji s gustem narvete sluchátky přímo do hlavy. Jinými slovy přesně ten typ desky, kterou si pustíte, když potřebujete ohlušit ticho ve svém nitru a vyvléct se ze všeho toho všedního sebeklamu. Stáváte se tiskovým mluvčím vlastní bolesti.