Between The Buried And Me, Animals As Leaders, Doyle

Namísto onanie tantrický zážitek
13. září 201
Praha, Rock Café

Vzdušná, náročná, ale hlavně přirozená je hudba moderních virtuózů Between the Buried And Me a Animals as Leaders. Dává smysl, smysly bystří a je fajn, když tyto kvality stvrdí i naživo.

Viktor: Renomé obou zmíněných kapel se za poslední roky stihlo solidně rozšířit, o čemž vlastně svědčí i účast kolegy Kuby Němce na jejich pražském koncertě. Ač od nich neslyšel ani notu, na jejich hudbu se na něj před koncertem valilo tolik chvály, až dorazil též. A to s lehkým zpožděním, pročež jsme set Francouzů Doyle zhlédli jen letmo a podle nabytých dojmů to tak bylo i dobře.

Jakub: Doyle patří ke kapelám, které nemusíte poslouchat dlouho, abyste si na ně udělali názor. Naprosto ordinérní metalcore bez špetky čehokoliv, čím by se kapela vyčlenila z davů podobných. Nadhled? Originalita? K čemu? Uřvaný zpěvák, osvědčené breakdowny a zběsilé křepčení na pódiu i pod ním spousta lidem stačí. Mně nicméně ne.

Viktor: Animals As Leaders byli pro mnohé vlastně hlavním (ba jediným) důvodem, proč do Rock Café dorazit. Tosin Abasi je z nové generace metalových virtuózů – samouků. Jejich způsob hry a hlavně prezentace je vzdálený opulenci veteránů jako Dream Theater, které by mohli v procítěnosti a přirozené dramatičnosti vlastně školit. Hudba Animals As Leaders nepoutá detaily, nerozbíjí zážitek vystupujícími, a tudíž nanicovatými sóly – je vířícím tokem nápadů.

I tak ale nabízí bezpočet možností užít si Abasiho virtuozitu, která však není primárním výsledkem jeho sdělení. Přirozené vystupování, ale i důraz na to, aby vše vyznělo, jak má, stálo za nesmírně milým přivítáním, jehož se Animals As Leaders dostalo. Tosin Abasi se ukázal jako milý patron, přesto působil průzorem nízkého stropu Rock Café před pestrou plachtou BTBAM jako muž z jiného světa.

Jakub: Nejsem zrovna příznivcem technického metalu, v hudbě většinou hledám něco úplně jiného než špičkové hudební výkony. Ale u Animals As Leaders rád udělám kdykoliv v budoucnosti výjimku. Kapela se prezentovala technicky dokonalou hrou, jež však nikdy nepřerostla ve virtuózní onanii. Naopak šlo o časté střídání různých motivů, které byly dostatečně zajímavé, aby si udržely plnou pozornost. Působili velmi přirozeně a civilně, bylo z nich vyloženě cítit, jak nemají potřebu si na něco hrát a vábit diváky nějakými lacinými berličkami. O to nadšeněji je publikum vnímalo.

„Když jako přídavek spustili ‚Smells Like Teen Spirit‘ od Nirvany, jevilo se to jako vtip a zaplaťpánbůh, že to taky vtip byl.“

Viktor: Hýbat hlavou do rytmu a kroutit jí údivem nad tím, co se dá spojit dohromady, a jak precizně se to dá zahrát, je na místě též v případě Between the Buried And Me – kapely, která dokázala stavět vedle sebe nečekané („Country a death metal, přátelé?“) a ještě jí za to poplácávali po ramenou. Jakkoliv pestrá je, i hudbou BTBAM se lze nechat unášet bez výkyvů, bez toho, že by si kapela hrála na hity.

Between the Buried And Me kašlou na přitroublé dramatické oblouky, jejich skladby mají méně očekávatelný vývoj, který si však, co naplat, lépe vychutnáte při klidném poslechu. I proto jsou jejich koncerty silnější v momentech agresivnějších, kterých je v hudbě BTBAM beztak více. Samy o sobě by ale tak silné nebyly, je to právě kontrastnost i schopnost přecházet ze srdcervoucí melodičnosti v kulervoucí core, čím dokáží strhnout naživo. U BTBAM se nehraje na to, že umí zahrát pomalu i rychle a zpívat hrubě i procítěně. Smysluplný a vynalézavý celek je, oč tu běží. Když jako přídavek spustili „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany, jevilo se to jako vtip a zaplaťpánbůh, že to taky vtip byl.

Jakub: Humbuk kolem BTBAM šel strašně dlouho zcela mimo mě a už jsem přiznal, že podobná hudba není vůbec moje parketa. Vlastně pokud bych měl jejich set rozebrat na jednotlivé pasáže, tak by se mi to asi moc nelíbilo, počínaje technickými vyhrávkami ve stylu Anathemy přes metalcorové vyvádění až po procítěné refrény. Jenže, světe div se, v kontextu celkového dojmu šly veškeré dílčí pochybnosti stranou. Bez mučení říkám, že intenzitou svého vystoupení mě BTBAM zcela strhli. Ať už hráli kravál, nebo něco pomalejšího, mělo to hlavu a patu a především to do sebe zapadalo. Vlastně mě nenapadá nic, co bych jim vytknul – BTBAM dokázali namíchat zcela famózní set, během kterého jsem se několikrát přistihl, že ztrácím ponětí, kde vlastně jsem a co dělám, jen jsem fascinovaně vnímal, co se děje na pódiu.

Viktor: „To je ono“, křičeli různí lidé v různých místech sálu v různých momentech koncertu a ať už vyvolávali (organicky zapojená) kytarová sóla, nejtvrdší momenty anebo rozpoznané začátky písní, odcházeli spokojeni. Ne pro tyhle jednotlivé chvíle, ale pro to, jak smysluplně s nimi BTBAM naložili. U hudby Animals As Leaders i BTBAM se dá onanovat u každého z akordů a nápadů, z nichž by kapely z ranku zmíněných Dream Theater dozajista vymačkali i poslední, ehm, kapku. Ale jelikož jsme nebyli na stadionu, ale v klubu, odpustili jsme si několik momentů extáze ve prospěch pocitu dlouhotrvající blaženosti. Taková prog-metalová tantra, dalo by se říct.

fotografie: Kaley Nelson (1,3), Taylor Keahey (2)