Bent Sea – Noistalgia

Starými kolejemi s elitními tankisty
2011
vlastní náklad
17:50 (11 skladeb)
grindcore
www.bentsea.com

„Grindcore je jako bonboniéra,“ říkávala máma Forresta Gumpa, „nikdy nevíš, co ochutnáš.“ Co se týče mě osobně, pohříchu se mi častěji stává, že po rozbalení odhazuji krabici a zamykám se v koupelně, jelikož vevnitř čeká skutečně nepěkný obsah – a teď nemám na mysli obligátní krev, střeva a tlející maso, nýbrž produkci od krále Klacka a zvuk ze studia Prádelna.

Pořád však existuje poměrně slušná řada kapel, které se rozhodly své posluchače usmrtit skutečně profesionálně – s chladnokrevností odstřelovače a krutostí vymahače balkánské mafie zároveň. Navýsost potěšující zprávou poté je, že se v loňském roce řada rozrostla o jméno Bent Sea.

V tanku s tímto jménem seděl původně pouze multiintrumentalista Dirk Verbeuren, známý především ze svého působení za bicí sestavou v Soilwork, Scarve, Aborted, Devin Townsend Project a řadě dalších spolků. Verbeuren je autorem veškeré hudby a textů Bent Sea, jenže brzy přišel na to, že řídit tank zcela sám je děsná nuda a přizval si tedy ke spolupráci vlastníka nezaměnitelného bestiálního vokálu Svena de Caluwého (Aborted) a nakonec i samotného Devina Townsenda.

„Punk se honí za ocasem grindcoru, opodál moshuje crust a prehistorický death metal to zlým pohledem sleduje opřený o pouliční lampu.“

Ten se prý ke kapele dostal v podstatě náhodou – na zkoušce pro The Devin Townsend Project mu Verbeuren přehrával nějaké syrové mixy skladeb, a když se Devinovu trénovanému uchu nepozdával zvuk baskytary, dotázal se jej, jestli by basovou stopu náhodou nechtěl přehrát. Devin kývnul. A návdavkem se postaral ještě o mix a produkci. K tomu všemu ještě pár kytarovými sóly přispěl Dirkův souputník ze Soilwork a Scarve Sylvain Coudret. Posádka je tedy elitní, ale stačí to k tomu, aby vám tank vjel úspěšně až do obýváku?

Ačkoli debutový počin „Noistalgia“ obsahuje jedenáct skladeb, grindcoristé si, jak známo, nepotrpí na desetiminutové opusy a veškerá muzika se tedy spolehlivě vešla do rozsahu EP. Takové označení pak v sobě shrnuje jak impulsy stojící za jeho vznikem, tak obsahovou náplň.

Dirk Verbeuren se zkrátka vrátil do svých mladických let a složil poklonu až k zemi těm, kteří v druhé polovině 80. a ze začátku 90. let minulého století posunovali limity rychlosti, hlučnosti a agrese za tehdejší myslitelné hranice. Punk se honí za ocasem grindcoru, opodál moshuje crust a prehistorický death metal to zlým pohledem sleduje opřený o pouliční lampu.

„Když se o mixážní pult opírá Devin Townsend, asi nikoho nepřekvapí, že i zvuková stránka EP stojí za pochvalu.“

Na první poslech je jasné, jaké že to nášivky máma Dirkovi našívala na džísku – „Noistalgia“ je prošpikovaná poctami a odkazy na veličiny jako Napalm Death, Extreme Noise Terror, Discharge, Terrorizer a další z jejich žánrových kumpánů. Nedá se ovšem říci, že by Bent Sea byli pouhým skanzenem někdejších nešpinavějších koutů britského podzemí, daleko bližší mi je vnímat kapelu jako kolegy Lock-Up či Nasum, byť s vyšším příklonem ke staré škole.

Když se o mixážní pult opírá Devin Townsend, asi nikoho nepřekvapí, že i zvuková stránka EP stojí za pochvalu. Není moderní a vycíděná do reklamního lesku, ani záměrně odbytá, ale optimálním způsobem podtrhuje energickou a dynamickou stránku alba. Bicí jedou jako šicí stroj (ale takový, který prošívá hřebíky térový koberec), de Caluwé chroptí a štěká, jak se sluší a patří, kytarové riffy zběsile chroustají horninu, popřípadě v punkovějších pasážích šlehají akordové sekvence silou profesionálního bičovače dezertérů.

„Noistalgia“ nejspíš nepotěší Forrestovu mámu, nicméně vyloudí spokojený úsměv na tváří a cukání v noze těm, kteří netouží po inovací a experimentech, nýbrž jim je po chuti precizně odvedená klasika, která úspěšně upomíná na minulost za zachování současných formálních standardů. Myslím, že Dirk Verbeuren se o nic jiného nesnažil a že mu (stejně jako ostatním zúčastněným) je debutové minialbum Bent Sea dobrou vizitkou.

fotografie: Hannah Verbeuren