Ben Frost

Pokorný stvořitel na vrcholu vlastního ledovce
22. října 2012
Praha, MeetFactory

Na Islandu usazený Australan Ben Frost budí už pár let takový zájem, jaký naznačuje třeba právě nezvyklost jeho původu a současného domova. Hudebník s jedinečným rukopisem, který se nebojí nových výzev a hledání možných odboček a variací už tak osobitého zvuku v Praze předvedl právě to – všestrannost, navíc bez velkých gest.

Frostovo páření vábivého ambientu a drásavého noisu má mnoho podob, od ryze éterických ploch po hlukové orgie, za nimiž je ovšem pokaždé cítit metoda a vize. Praze se předvedl s takřka devadesátiminutovým programem, který ho ukázal ve vší rozmanitosti. A skromnosti. Ač skryt za očekávatelnou sestavou všemožných hlukových modulátorů a laptopu, čišelo z Frosta nejen soustředění, ale taky potěcha z reakcí publika, které rozměrný klub zaplnilo tak ze třetiny. Kromě hudebního vzruchu koncert dokázal, že temnou až odlidštěnou hudbu nemusí provázet ledové tváře a namistrované pochodování, které si třeba z koncertu Cut Hands pamatuju víc než to, co tam zaznělo.

Ani Frost ale není hudebníkem, na kterého by chodilo „jen tak“, jen užít zábavný večer. Většina přítomných tak zjevně věděla, co čeho jde, respektive věděla, že Frostova vystoupení slibují překvapení, pročež na ně nechodí ti, kteří doufají v doslovné přehrání známých hitů. A tak jakkoliv první tóny „Killshot“ vzbudily předem uznalý potlesk, Frost skladbu – stejně jako jiné – modifikoval, například oddalováním hlukové vlny, jejíž vibrace je záhodno vstřebávat celým tělem. Požitky tak nemohly zůstat u zjištění „jé, tohle znám, to je príma, že to hrajou“, ale rostly stejnou měrou u skladeb zcela neznámých, povědomých i známých, které ale dostávaly nové kontury.

„Chvíle lomození střídaly chvíle neklidné meditace, v bystrosti udržovaly obě tváře.“

Andy Stott, jehož reprodukovaná hudba rozehřívala publikum před Frostovým zcela neokázalým nástupem (žádné hraní si na backstage azyl – pár minut před vystoupením Frost a spol. jednoduše prošli kolem ochranky u vstupu a slušně jí řekli, že tu dneska hrají), měl nakonec docela blízko k tomu, co zde předvedl Frost, zejména v první části koncertu. Tehdy se pracovalo s basovými podtóny a hypnotickými mantrami – posléze přešlo v ostřejší řezání ledů, jaké tak vábí na jeho albu „By the Throat“.

Což dává smysl, protože zkraje hrál především dosud nevydané skladby, v nichž mu přizvukovali bubeníci ze Secret Chiefs 3 (Shahzah Ismaily) a Liturgy (Greg Fox). Ovšem Frostova hudba má neuvěřitelnou vnitřní dynamiku, takže i když zrovna nechává na pozadí sotva slyšených šumů znít tón sotva každých pár vteřin, její kouzlo nepolevuje. Posluchač byl totiž připraven a nasycen předešlými minutami – a přesně tak odsýpal i pražský koncert. Chvíle lomození střídaly chvíle neklidné meditace, v bystrosti udržovaly obě tváře.

Tři dny strávené před pražským koncertem Bena Frosta na festivalu, kde nebyla o noise a hrubé kytary nouze, jsem se podvědomě jistil špunty do uší, abych si Frostovo vystoupení užil bez nich. A dobře jsem udělal – zvuk byl ve vší jeho členitosti krásně čistý; hluk byl přidanou hodnotou, stejně jako hřejivý civilní nádech ve vší té arktické zimě.

fotografie: Andrea Petrovičová (Full Moon Zine)