Bažant Pohoda, den třetí - finále

Už si ani nepamatuju, kdy jsem se vzbudil nezpocený, neupatlaný a později než v sedm. Neboli to, jak to letos na letisku pralo, to sem jaktěživ neviděl. Zchladit, namazat krémem, zchladit, namazat krémem a to až do zblbnutí, na druhou stranu, lepší než kdyby pořád pršelo, ne?

Během několikanásobného každodenního zavlažovacího rituálu jsem začal na Bonusovi, kterého jsem po zmeškaných koncertech v Brně konečně viděl naživo. A dobrý to bylo. I v mnohem větším prostoru, než by dokázal zaplnit, působil jistě a navíc z něho šel dojem pohodového týpka, co nezkazí žádnou srandu. Dobře fungovaly vážnější i odlehčené songy a možná to bylo tím, že jsem stál dost blízko na to, aby jeho lo-fi neztratilo svoje kouzlo.

Na chvíli jsem se zašel podívat na britskou indie kytarovku I Blame Coco, ale příliš potěchy nepřinesla a to jsem si po prvních dvou skladbách říkal, že by to zajímavé být mohlo. Z tohodle typu kytar jsem asi už vyrostl nebo nevím. Za zábavou jsem proto vyrazil do stanu KC Dunaj, kde se obvykle konaly různé debaty a divadla. Nyní tam student pohybového umění na brněnské JAMU Pavol Seriš předváděl svůj um. A to tak, že úplně nejlíp. Než vstoupil na pódium, vzkázal divákům, že jeho představení „Chutilo vám páni?“ je komedie a pokud budeme chtít, můžeme se i smíchy plácat do kolen – což se také stalo. Jeho „gumové“ kreace byly neuvěřitelné.

„Tři dějství, několik druhů emocí a totální absolutno.“

Musím říct, že můj program byl tento den poněkud řidší, ale ono to ani tak nevadilo, protože „shadow stage“ nebo „drinking stage“ byly v těch podmínkách velice přínosné. A já si tak krátil čekání na Guillemots, kapelu, jejichž debut „Through the Windowpane“ řadím mezi svoje top desky ever, a i přes zbytek méně výrazné diskografie je považuju za oblíbenou kapelu. O to hrůznější obraz přinesla Bažant Stage, čili ta úplně největší, kde na začátku jejich koncertu mohlo být tak sto padesát lidí. Ve vedlejším stanu měl Hugo Čáves totálně natřískáno.

Neříkám, že jsou Guillemots uhrančivou kapelou, ale mají na kontě dostatek silných momentů, aby to přilákalo víc lidí, než kolik se jich nakonec ukázalo. Tedy alespoň jsem si to myslel, tohle si tak sympatická kapela, nezasloužila. Ono se to během koncertu sice zlepšilo, ale jak říkám, žádná hitparáda. K tomu všemu ani zvukař nebyl tak úplně ve formě, takže jejich přebasovaný zvuk chvílema dělal z hlavy pátrací balón. Považovat je za popovou kapelu je vzhledem k inťošským sklonům možná přehnané, ale většina songů, které na Pohodě zahráli, rozhodně parametry velké stage snese, ba co víc, sluší jim. Jako kdyby chtěli ukázat, že jednou z věcí, kterou umí, je napsat skvělou píseň. A co bylo vůbec nejlepší – na konci setu dali „Sao Paulo“, tedy jednu z těch nejlepších vůbec. Tři dějství, několik druhů emocí a totální absolutno. Slyšet tenhle song naživo bylo jedno ze zbožných přání, takže díky. A ona ta absence většího davu nakonec ani nevadila, protože Guillemots jeli naplno, jen mi jich bylo líto.

Na Anně Calvi to s návštěvností bylo už jak má být, a vlastně celé to stálo na bázi bezchybnosti. Ona jako femme fatale, jako přísná a nekompromisní žena, která nezkrotně krotí svoji kytaru a hypnoticky uhrančivým vokálem zmrazuje všechno kolem sebe. Energie z ní sršela, aniž by dávala průchod teatrálním gestům. Na konci to s tou chladností možná trochu přehnala, když bez nějakého extra rozloučení odešla, ještě dříve než vlastně měla, a ani bouřlivý potlesk diváků ji nepřitáhl zpátky, ale třeba to tak mělo být. Každopádně jedna z nejlepších věcí letos.

„Spousta lidí, kteří na ně došli, již balancovala mezi bděním a sněním, ale to je právě stav, kdy je hudba Portico Quartet vnímaná nejintenzivněji.“

Asi bych se měl teď hrozně rozepsat o Emilianě Torrini, jakožto o jednom z největších headlinerů, ale moc nevím, kde začít, protože její tvorba mi nějak blízká není. Subjektivně říkám, že její alternativní pop s folkovými přesahy byl příjemnou záležitostí a v live podobě jsem si to možná užil více, než bych si to užil při poslechu z CD, ale na rovinu říkám, že kdyby měla koncert u nás, extra na ni bych nešel. Tvorbu téhle Islanďanky oceňuju spíše jako fajn kulisu. A objektivně mohu říct, že na ni bylo skutečně natřískáno.

Warpaint nebo Totally Enormous Extinct Dinosaurs? To byla následující otázka. Kytarové psychedelické snění nebo barevná taneční párty, o které jsem si vždycky říkal, že si hraje na SBTRKT? Nakonec jsem zvolil druhou variantu a ani nevím, jestli ten důvod byl, abych se přesvědčil, že je to fakt jen pochybná kopie zmíněného producenta nebo to bylo lačností po nějakém tom tanci. Ve finále jsem ale nelitoval ani trochu. Je fakt, že to tvorbu Aarona Jeroma místy vážně celkem připomínalo, ale v té barevné, našlapané dinosauří párty to bylo jedině plus. V dinosauřím obleku a po boku se sličnými děvami, které byly vybaveny konfetovými pistolemi, působil Orlando Higginbottom někdy popověji, jindy zase o dost vyhraněněji než Jerome. A i když jsem mu ve studiové verzi mnohé nevěřil, v Dome stanu jsem si tu pastelovou párty užil tak jak jsem to nikdy nečekal. Doporučení!

Během dne se po festivalu šířily zvěsti, že s Portico Quartet bohužel nedorazily jejich nástroje, a proto budou zrušení, v lepším případě posunutí na neurčito, což se také stalo. Byli posunuti na druhou hodinu ranní, což vůbec nevadilo, hlavně že hráli. Spousta lidí, kteří na ně došli, již balancovala mezi bděním a sněním, ale to je právě stav, kdy je hudba Portico Quartet vnímaná nejintenzivněji. Kombinace jazzu a elektroniky s hojným využitím hangu působí naprosto výtečně. Snivé a výpravné kompozice. Chvílemi se jejich hudba přepíná do až tanečního módu, ovšem stále v rámci jazzových parametrů, velký zážitek, vidět je naživo.

„The Kooks jsem si uniknout nechal, nával poblázněných fanynek by vystrašil i medvěda grizzlyho.“

Když se v line upu vrátíme o pár hodin zpět, krátce po sobě vystoupily dvě britské kytarovky. Kooks přijeli zamotat hlavu mladým dívkám, The Horrors ukázat, proč se o nich mluví jako o nejlepší současné kytarovce Británie. The Horrors jsem si uniknout nenechal. Viděl jsem je před několika lety ve Vídni, krátce po vydání desky „Primary Colors“, a pocity z toho koncertu byly hodně intenzivní. Tehdy přehráli téměř komplet „Primary Colors“ a z první desky „Strange House“ hráli jen v přídavku.

Nyní ji nezmínili vůbec a ono ani není třeba. The Horrors se totiž ze sezónní záležitosti přeměnili na uskupení, které vytváří trvalé hodnoty. Dvojice desek „Primary Colors“ a loňská „Skying“ jsou trochu sourozenci, obě chytře kombinují postupy jiných, každá trochu jinak, ale vždy způsobem, že ty nové tvary neotravují, nenudí, nesmrdí, ale naopak vzbuzují sklony je považovat za „čerstvé“. Před jejich vystoupením jsem od několika lidí slyšel, že s velkým podiem nejsou kamarádi. Orange stage sice nebyla největší – ale ani nejmenší – a ho Horrors ji ovládli skvěle. Skladbám dali možná trochu „noisovější“ odér, ale nic proti ničemu, fungovalo to. Stejně jako jejich goticko/post-punková image, moc toho nenamluvili, civěli na svoje mokasíny, Farris skrz ofinu svým barytonem klel a všechno bylo tak, jak má být.

The Kooks jsem si uniknout nechal, nával poblázněných fanynek by vystrašil i medvěda grizzlyho, ale připojuji tiskovou zprávu mé slovenské spojky, která chvíli byla vpředu, ale během první písně asi o dvacet metrů vzadu.

„Kapela The Kooks prilákala na festival nejednu žiačku zédeešky. A keď sa všetky nahrnuli pod pódium, vznikla z toho veselá masa mládeže, ktorá by si však viac ako zeleno-biely náramok zaslúžila zvieraciu kazajku. Kučeravý fešák Luke skákal, spieval, ďakoval a užíval si koncert. Pod ním sa však diali veci ako z inej dimenzie – zvratky, bitky, predohry a iné šialenstvá. A na takéto „teátra“ už som asi pristará. Uznávam, moja chyba, nemala som sa tlačiť do kotla.“

„On název festivalu totiž není jen prázdné plácnutí do větru.“

Takže tak. Tento den jsem také navštívil Silent disco a mnohem zábavnější Roller disco. Neříkám, že já jsem kdovíjaký Pljuščenko, ale pozorovat lidi, kterým na každý pohyb nohy připadnou tři pády, je prostě sranda. Jo, kdyby to nebylo jasné, nechal jsem si uniknout Public Enemy, protože The Horrors, a taky Chase And Status, protože blbost.

Poslední cigánská s kuřecím, poslední kofola, poslední pivo, poslední návštěva záchodu, poslední všechno. Už se zase může spekulovat o tom, jaké že kapely se v Trenčíně objeví příště. A může se hlavně zase těšit. Line up nejde vymyslet pro všechny stoprocentní, u mě to vždy bylo kolem sedmdesátky, ale ta atmosféra je prostě super. On název festivalu totiž není jen prázdné plácnutí do větru, protože je fakt, že je úplně jedno jakou barvu má ten pásek, který máte na ruce, důležití jsou pro organizátory všichni stejně a taky to podle toho vypadá. A to navzdory tomu, že „pohoda“ neznamená, že by se nepařilo, nechlastalo, nevyvádělo.