Bažant Pohoda, den první – pěkný začátek
5. července 2012
letiště Trenčín
Když se ve frontě před prvním vpuštěním do areálu zaposloucháte, co dav mluví, zjistíte, že následující tři dny jsou pro mnohé nejlepší dny v roce, letní vánoce, dovolená a tak podobně. Tak to zkrátka je.
Úvody ke každému ročníku Bažant Pohody by mohly být víceméně pořád stejné. Vlna euforie, brutální vedra, obchůzka areálu, že co všechno tu je nové a co zůstalo, nejfrekventovanější stage je ta, kde jsou pípy a teče pivo. A tak dále. Jako vždycky někteří jedinci přepálí začátek a nechají se pak, zmuchlaní jak papír, odnášet od kámošů do míst, kde způsobí méně povyku. Válečky, zvratky, pokřiky, dyť to známe všichni.
Pravdou je, a říkám to každý rok a každý rok, že v areálu je snad úplně všechno, co člověk potřebuje, nebo něco, o čem si podvědomě myslí, že by někdy potřebovat mohl. Od ranní jógy, přes literární kluby po pouťové atrakce. Zábava pro všechny a přitom je pořád jasné, že muzika je tady to hlavní.
Letos se hojně diskutovalo o tom, že letošní ročník má podstatně horší line up než ten minulý. Prý málo velkých jmen. Nebo spíše těch, které dokážou prodat permanentku na celý festival. Loni tady byli Portishead nebo Pulp, u kterých je celkem velká pravděpodobnost, že je člověk podruhé už neuvidí a do té doby možností vidět je příliš nebylo. Ovšem vypečenost a nevypečenost line upu je vždycky subjektivní záležitostí a já osobně musím říct, že letos zde možná chybí nějaká ta globální „stár“ (o Lou Reedovi později), ale ta síla je rozetřena mezi několik menších, avšak velmi silných jmen. Na své si asi nejvíce přijde popovým směrem orientované alternativní publikum, a když nad tím tak přemýšlím, tak například Elbow nebo Kasabian mezi ty současné velké hvězdy v klidu řadit můžeme.
„To, že Caribou v současné době produkuje jeden z nejnápaditějších a nejosobitějších elektronických zvuků, potvrdil i v živé verzi.“
První den je více o seznámení než o full time hudebním vyžití, ale jako vždy je na hlavní stagi nachystaný interpret, jehož jméno je nad slunce známé a v médiích za ta léta již několikrát přeskloňované. Loni to byl nudný Moby, letos Lou Reed, který byl mnohem zábavnější, i když já osobně k němu vzhlížel jako k někomu, kdo psal historii, než jako k někomu, kdo to na podiu pořádně rozsvítil. I tak ale mohu říct, že ten průřez jeho kariérou, který si pro Pohodu připravil, stál za to, dokonce ani „Lulusongy“ nebyly liché.
Hudební dramaturgie prvního dne byla jasná – vzpomeňme a poděkujme Václavu Havlovi. Kombinace The Plastic People of the Universe a Lou Reeda tudíž byla zcela logická, i když bych toto kombo čekal spíše v Trutnově. Na druhou stranu Mišo Kaščák je znám svým obdivem k Václavu Havlovi a jak sám říkal, „bez lidí, jako je Václav Havel, by festival Pohoda nikdy nemohl být“. Když pominu „nedobrovolně protirežimní“ Plastic People of the Universe, kteří už dle návštěvy pod hlavním podiem nebyli zrovna velkým trhákem, Lou Reeda v jehož setu jsem nevíce ocenil skladby od Velvet Underground (jsem pozér?), Puding paní Elvisovej, kteří jsou již tradičním hostem festivalu a tradičně především slovenské publikum rozdovádí do maxima, The Asteroid Galaxy Tour, jejichž setlist přestal být opravdu zajímavý asi po pěti skladbách (abychom si rozuměli, kdybych se omylem ocitl na nějakém mejdanu, kde by hráli, určitě bych neodešel, ale možná málo alkoholu v krvi způsobilo, že ta hopsačka na mě tolik nefungovala), musím po této hrozně dlouhé větě konstatovat to, co sem si stejně už od začátku myslel – Caribou zabil.
Tenhle vědátor, kterému nad postelí visí doktorát z matematiky, sestavil strhující set o několika proměnných a už v tak velkém dusnu ještě pořádně přitopil. Dan Snaith jako vokalista, kytarista, bubeník a performer v jedné osobě. To, že v současné době produkuje jeden z nejnápaditějších a nejosobitějších elektronických zvuků, potvrdil i v živé verzi. Tradičně poskakoval jen v pletených ponožkách a skvěle se doplňoval se zbytkem kapely. Jeli na maximum i v těch volnějších pasážích a končili dvojicí zřejmě nejvýraznějších tracků – „Odessa“ a „Sun“ – u nichž si jeden přál, aby nikdy neskončily.
No nic, tady to pere, stín je jen převlečné slunce, pivo zteplá dřív, než se dostane z kelímku do úst, a já už ani nevím, jestli se potím nebo brečím pórama v kůži. Včera sprchlo, i bouřka byla, žádný drama jako na Rock for People se nekonalo a já vám říkám, že sprchnout by mohlo i dneska, nejlíp hned.
