Bažant Pohoda, den druhý - horko, hic a skvělý line up

Do druhého dne Bažant Pohody jsem se vzbudil jednak s velkým očekáváním a jednak úplně durch, protože už v sedm hodin bylo na letisku snad sedmdesát stupňů. Za zvuku budíčkové „hasičské“ kapely Funny Fellows, která projíždí ráno vedle areálu, člověk hned dostane lepší náladu, která vždy trochu zřídne při pohledu na fronty do sprch a všude kolem. Ale tak s tím se přece počítá, žádné drama. Dnešek totiž sliboval poměrně kaloricky bohatý hudební zážitek, především Elbow a Bat for Lashes pro mě byli právě těmi, kvůli kterým jsem se na letošní ročník tak těšil. Elbow patří do té kategorie kapel, kterým se ne všude dostává takové pozornosti, jak by si určitě zasloužili. Proto za obrovské zadostiučinění můžeme považovat cenu Mercury Prize, kterou získali za desku „The Seldom Seen Kid“, protože právě ta mnohé změnila. Elbow se stali velkými oficiálně, vždyť porazili i Radiohead, se kterými je na začátku kariéry snad v každém článku srovnávali.

A jejich vystoupení i vlivem okolností bylo magické. Kolem půl deváté večer totiž organizátoři potvrdili obavy, které při pohledu na ocelově temnou oblohu vyvstanuly – blíží se bouřka, vichřice a déšť. Bouřek nakonec bylo víc, vichřice si pár stanu vzala, pár jedinců kolem mě už psalo závěť, ale konec dobrý, všechno dobré a s půlhodinovým zpožděním se mohlo vyrazit na Elbow. „Hi survivers,“ pozdravil frontman Guy Garvey, který jako kdyby přišel z literárního stanu: gentleman, výřečný a s takovou doslova uklidňující aurou.

Set, který začali s úvodní skladbou „Birds“ z jejich posledního alba „Build a Rocket Boys“ a končili „One Day Like This“ z jejich oceněného „The Seldom Seen Kid“, celý vyplnili skladbami právě z těchto desek snad až na výjimku „Leaders of the Free World“. Ještě před koncertem bylo sděleno, že vystoupení Elbow bude zkráceno o patnáct minut, což naštěstí kapela nedodržela, a i tak si je chtěl člověk vzít domů. Po té spoušti, která se festivalovým areálem prohnala, působila jejich hudba jako balzám, jako oáza, až jsem začínal mít dojem, že i kdyby hráli v tom slejváku, nad Bažant Stage by bylo jasno. Garveyho průpovídky působily nenuceně, jen teda ta spartakiáda s rukama mohla být o něco střízlivější, kór když namačkáno na ně zrovna nebylo. Ale i tak, to byl pro mě jasný vrchol, Elbow byli jednou z těch kapel, které musím vidět, než půjdu pod drn.

„Kasabian jsou navzdory albovým výkyvům skvělou koncertní kapelou.“

Navíc ona ta věc s těma rukama je asi nějaký regionální problém, protože Kasabian, kteří hráli po nich, byli v tomto směru ještě „dotěrnější“. Je ale fakt, že k jejich show se to hodilo tak nějak více. Tom Meighan několikrát veřejně přiznal lásku k Elbow a poté, co jim věnoval song „L.S.F.“, jim dedikoval rovnou celý trenčínský koncert.

A Kasabian to uměli pořádně rozsvítit. Ať už mají jejich alba jakou nebo onakou kvalitu, naživo to prostě umí. Dokonce i skladby z nablblé poslední desky uměly vtáhnout. Pro Kasabian nejvíc hraje jejich pódiová arogance, díky který je mají rádi i Oasis. Na druhou stranu tím, co dělali Oasis, taky žili, u Kasabian jde spíše o prostředek, jak zaujmout. Nicméně prostředek funkční. Dav ochočený jak nejvěrnější oř, Meighan s Pizzornem skvělí hecíři, kteří přesně vědí, jak ty výpady vůči publiku dávkovat. A když už dohráli, skončili, z pódia se jim očividně nechtělo a po stopadesátém poděkování publiku Meighan s Pizzornem zapěli i refrén beatlesácké „She Loves You“ – hezké gesto. Jinak jsem si celkem potvrdil, že Kasabian jsou navzdory albovým výkyvům skvělou koncertní kapelou. A taky mohu říct, že jejich eponymní debut má pořád koule.

Ale abych se vrátil na začátek, samotný den začal obchůzkami, návštěvami různých debat, natíráním se opalovákem, čekáním na hasičské vozy, které velmi aktivně kropily (asi nejlepší atrakce, škoda, že byl člověk za dvě minuty zase suchý), a na doporučení kolegy Radka Londina jsem poté zakotvil na Dry the River. Bažant Pohodu nelze ani při nejmenším považovat za festival, který by představoval nové nebo snad neznámé interprety a lidé sem nejspíš ani nejezdí s tím, že objeví nové kapely. S Dry the River se to ale v mém případě povedlo.

Jejich zemitý folk s noisovými výhonky a velmi, velmi citlivým přednesem mě mírně řečeno sundal. Do toho sluncem a vedrem zalitého prostoru se skvěle hodili a vlastně i jejich název byl hodně trefný, protože pár hodin před nimi Mišo Kaščák zrovna říkal, že je problém s vodou v umývárkách a splachovacích toaletách, protože jsou řeky kolem suché. Každopádně jejich debut „Shallow Bed“ bude první věcí, kterou si po příjezdu domů seženu, tahle zemitější variace na Fleet Foxes vážně překvapila.

Po nich jsem se vypravil na Fiordmoss, kteří vystupovali v nedalekém Dome stanu, ale bylo mi jich trochu líto. Jejich noční intimní a chladná hudba s tím počasím a prostorem příliš nekorespondovala. Jako kdybyste chtěli malovat v písku a foukal vám do toho vítr.

„Zašel jsem se podívat na The Victorian English Gentlemens Cluba po koncertě Dry the River to bylo druhé nejlepší rozhodnutí dne.“

S kamarádem pořád vedeme takový jepičí spor o to, jestli jsou nebo nejsou Two Door Cinema Club otravná kapela. Když jsem řekl zase jiné kamarádce, že jsou, povídala mi, že „jak můžou být, když jsou tak veselí, letní, optimistický“. Jo, přesně tenhle typ „fajnových lidiček“ je nejotravnější, že. Ale chápu tu analogii jejich oblíbenosti, bohužel pro mě jen muzika do reklamy na letní džusík, která nesmí být delší než dvacet vteřin.

Soulové variace Aloe Blacca mě také příliš nenadchly, nehledě na to, že na právě jeho set se zpoza horizontu vynořila buřina. Zašel jsem se podívat na The Victorian English Gentlemens Club a po koncertě Dry the River to bylo druhé nejlepší rozhodnutí dne. Jejich freakem ovoněná kytarovka s viktoriánskými motivy, jejichž projev se místy velmi podobal Of Montreal, v prostoru malého stanu působila výborně. Škoda, že jsem musel odběhnout ukotvit stan.

Co se dělo pak, už víte. Byla škoda, že se program po bouřce posunul, protože se jednotlivé koncerty hloupě překrývaly. Po Elbow tudíž následoval sprint na Bat for Lashes, která určitě bude patřit mezi to nejlepší, co letos na Pohodě bylo. Natasha Khan, připomínající perskou šarlatánku s magickými lektvary, je za a) pořádná kočka a za b) její silné tracky z alb v koncertní podobě ještě nabírají na síle. Intimita neodeznívala ani na konci davu a nejlepší zprávou budiž, že skladby z chystané třetí desky velice navnadily. Mezi skladbami jako „Horse And I“ nebo „Daniel“ se v žádném případě neztratily a do vydání třetí desky se tímto čekání ještě více natáhlo.

Den byl dlouhý, takže jsem ještě nakoukl na White Lies, kteří svým popovým post-punkem ničím nepřekvapili (snaž až na hojné technické problémy). Jejich pompézní choutky však pořád chutnají a problémy, neproblémy, lidi děkovali, skandovali. To Orbital mě osobně překvapili snad úplně vším. Nové skladby se starými – skvělý, devadesátkový feeling – skvělý, párty – skvělý, vizuály – skvělý, únava – velký, takže směr stan byl nevyhnutelný.

Když jsem se ještě procházel po nočním areálu, akorát se promítal slovenský dokument „Zvonky šťastia“, který vám vřele doporučuju.