Bažant Pohoda 2013

Nejen jsem totiž obtěžkán úvahami jako „konečně uvidím tohle“ či „já se tak těším na tamto“. Ne. Spíš mě napadalo, že kdybych jel na Colours do Ostravy, konečně bych viděl The Knife a těšil se na Sigur Rós, jejichž novinka „Kveikur“ je fantastická. V Trenčíně tak čekaly kapely, na které jsem byl pouze jaksi zvědavý.

Myslím, že to byl Michal Kaščák, který po letošním ročníku prohlásil, že se jednalo o ten hudebně nejsilnější. Je mi jasné, že lineup nikdy nemůže uspokojit všechny a jedná se o záležitost chtě nechtě subjektivní. Letos padla černá ruka na mě, ačkoliv jsem si vědom toho, že Atoms for Peace nebo Nick Cave a jeho Bad Seeds jsou kapely velké, kapely obrovské. Jenže jako kdyby kvůli nim nezbyly prostředky na kvalitní menší spolky, které vždy zdobily trenčínský lineup a dělali z Pohody takového křížence mezi progresem a mainstreamem. Letos tak podobnou roli plnili snad jen Youth Lagoon, Django Django a Iamamiwhoami.

V předchozích reportech z festivalu jsem mnohokrát zmiňoval, že by se člověk na Pohodě zabavil, i kdyby nešel na jediný koncert. Roller disco, silent disco, filmy, přednášky, diskuze, divadla, výstavy, pouťové atrakce, letní sporty a tak dále. A tak se alespoň nabízela příležitost tyhle kratochvíle konečně také zčásti vyzkoušet.

„Co mě ovšem totálně rozbilo, byla pouťová dancehallová diskotéka v režii projektu Major Lazer.“

Čtvrtek obvykle bývá otvíracím dnem, který pozvolna dává návštěvníkovi znamení, že festival již začal. Letošní čtvrtek ale brány festivalu vykopnul. Bez klepání, bez čekání. První kapela, která na festivalu zahrála, byli The Bots. Model dvojice kytara – bicí sice už není ani zajímavý, ani originální, ale energie a nasazení se kapele upřít nedaly. A ve finále to celé fungovalo jako skvělý otvírák, protože ty řízné kytary a zběsilé bicí dokázaly rozehřát i zatím se rozkoukávající dav. Což je vždy dobré znamení.

Hřeby večera měly být dva – Kaiser Chiefs a Smashing Pumpkins. První mě kapela už x let nezajímá, druhou jsem nikdy moc neprožíval. Zašel jsem si na obě. U Kaiser Chiefs mě celkem mrzelo, že mezi roky 2005 a 2013 je tak šílený rozdíl. Je jasné, že málokterá kapela tohle časové rozpětí ustojí bez modřin, ale KC byli kapelou, jejíž debut jsem točil snad i pozpátku, přičemž každá další deska byla jako kafe vařený ze stejného logru. Sympatické bylo, že na pódiu se kapela chovala živelně, mladě, ale na produkci bylo šíleně znát, že fóry z roku 2005 už nikdy vtipnější nebudou. Ale to je možná jen můj osobní problém, dav před hlavní stagí byl nadšený a oddaný.

Další velké jméno, Smashing Pumpkins, modla 90. let. Z původní sestavy zbyl jen frontman Corgan, ale chápu, že to fanoušky nezastavilo před oním pocitem vzrušení, že konečně vidí Smashing Pumpkins jako takové. Pro mě jako nestraníka byla show celkem chladná, ale bylo fajn si připomenout ty hity, které se na mě léta valily z MTV nebo VH1.

Co mě ovšem totálně rozbilo, byla pouťová dancehallová diskotéka v režii projektu Major Lazer. Skvěle namíchaný mix nízkého a sofistikovaného. Ujetá show jak utržená ze řetězu, noha pořád na plynu, bez přestávek. Dokonce mi ani nevadilo neustálé vyvolávání MCs, tak nějak se to hodilo. Jinak Diplo (neboli Thomas Wesley Pentz) si s Major Lazer udělal skvělou reklamu na svojí vlastní show. A jako Diplo na svůj druhý projekt skvěle navázal. Ubylo MCs, ubylo šíleností, zábava zůstala. Takový ten pocit, kdy se vám z párty nechce domů, i když vás nohy bolí tak, že nemůžete ani stát.

„Odhalená totožnost trochu ožebračila kouzlo celého projektu, na kterém tak zůstává stále nejzajímavější ono audiovizuální spojení.“

V pátek hned po ránu potěšilo, že do stanu nepražily tradiční třicítky, ale člověk tu noční tancovačku mohl v relativním poklidu vyspat. Jinak tento den byl rozhodně nejnabitější, na rozdíl od soboty, kdy jsem začal „aktivně“ žít až třeba kolem sedmé večer. O to víc zamrzí, že ty věci, které jsem vážně vidět chtěl, se v několika případech kryly. A nemyslím si, že bych byl sám. Volit mezi O.Children a Youth Lagoon nebo mezi Django Django a Iamamiwhoami, bylo bolestné. Nakonec jsem zaplul na Youth Lagoon, kde Trevor Powers a jeho crew celý stan zahalili do barevného psychedelického oparu, ze kterého vystupovaly skvělé melodie i nápady. Zdrogované hipísáctví i zasněné čarování na vzletných popových motivech. Rozhodně jedno z nej vystoupení.

Abych se přiznal, ke konci jsem odběhl i na O.Children, kteří mi už několikrát utekli, a do jejichž předchozího projetku BoNo Must Die jsem kdysi vkládal velké naděje. Přiběhl jsem přibližně na dva poslední songy a atmosféra byla také skvělá, závěrečná „Ruins“ pořádně naložila. Měl jsem trochu obavu, jak se jejich temná hudba potká se zrovna slunečným počasím, ale dopadlo to výborně. Čili za tohle krytí v programu velké mínus.

Další těžké rozhodování přišlo s projekty Django Django a Iamamiwhoami, kde jsem volil severský elektro pop zcela jasně, už jen kvůli tomu, jak jsem kdysi kauzou „tajemné vzkazy, předměty, vodítka“ žil. Pro toho, kdo by nevěděl – pár let zpátky začaly redaktorovi MTV chodit tajemné indicie, které nejdřív nedávaly příliš smysl. Poté se na internetu začala objevovat snad ještě tajemnější a dodnes fenomenální videa, v nichž pokaždé zazněl fragment nějaké skladby. Sluší se dodat, že skladby naprosto výborné. Byla zábava nechat se tahat za nos a dumat nad tím, že kdo nebo co to všechno může být. Po čase se provalilo, že se jedná o projekt švédské písničkářky Jonny Lee, čímž celá záležitost z části ztratila své kouzlo. Jeden z jejich prvních koncertů byl uspořádán pouze pro jednoho šťastlivce, který byl odvezen na tajné místo. To bylo přetransformováno do podoby klipů Iamamiwhoami a tento šťastlivec byl tak doslova hozen do imaginace, které znal pouze z klipů.

Je jasné, že tento model nemohl mít dlouhého trvání, ale nápad geniální. Jak jsem již říkal, odhalená totožnost trochu ožebračila kouzlo celého projektu, na kterém tak zůstává stále nejzajímavější ono audiovizuální spojení. Nicméně koncert byl vyvážený a dokázal, že hudba zde není jen doplňkem obrazů, ale ustojí nároky i bez nich. Na druhou stranu jsem možná čekal vizuálně nápaditější show. Ale nelituji, a to i přes to, že jsem o Django Django následně slyšel jen to nejlepší.

„Vrcholem a splněným snem pak byla skladba ‚Rabbit in Your Headlights‘.“

Na co jsem se ale tento den extra těšil, byli Bloc Party. Před pár lety jsem je viděl na rakouském Frequency a koncert to byl strhující. Dokonce i skladby, které normálně přeskakuji, náhle nasákly energií. Na Pohodě před námi ale dobrou polovinu koncertu stála tak nechutně nudná kapela, že jsem chtěl odejít. Nevadil mi obtloustlý Kele (čeká nás to všechny), ani odporný knír basáka Gordona Moakese, ale ten pocit „tak si to odehrajem a zase půjdem“ byl na facku. Snad jen geniální songy z prvního alba a čekání na ně mě udržely na místě. Mimochodem, zase jsem se přesvědčil, že jejich debut „Silent Alarm“ je nadčasová věc. Album z roku 2005, které by znělo svěže i dnes. Songy tak silné, že i když je hraje nudná kapela, stojí za to. Zhruba v polovině přišel na řadu track „One More Chance“ s devadesátkovým klavírem a tanečním motivem (Keleho láska), od té doby se kapela (hlavně Kele) ) úplně proměnila a já tak s klidným svědomím mohu napsat, že byli výborní a šel bych i znovu.

Ale headliner byl tento den jen a pouze jeden. Atoms for Peace. Docela by mě zajímalo, kolik lidí z toho obrovského davu na ně šlo jako na projekt Atoms for Peace a kolik na něco, kde zpívá a hraje ten úžasný Thom Yorke z Radiohead. Je neuvěřitelné, jakou má kolem sebe Yorke auru. Nedosažitelný podivín, který je ještě podivnější a nedosažitelnější se svojí novou „bezďáckou“ image. Mě osobně Atoms for Peace na desce až na pár výjimek nebaví,ale čekal jsem, že v živém provedení by to mohlo být super. Nebylo.

Samozřejmě, že výborné momenty šlo zaznamenat, byly ale tak rozlezlé po těch monotónních podkladech, že to zkrátka neutáhly. Vrcholem a splněným snem pak byla skladba „Rabbit in Your Headlights“, kterou Yorke původně nazpíval pro UNKLE. Má geniální klip, tady byla geniálně zahraná. Škoda, že ta hodina a půl s Atoms for Peace nebyla alespoň z poloviny tak povedená. Naštěstí bylo aspoň na co se dívat – ať už to byl prazvláštní Thom Yorke nebo frenetický basák Flea. Z tvorby AFP je cítit Yorkovo zalíbení v současné elektronice, bohužel jí ale něco podstatného chybí.

Den jsem zakončil na DJ setu Justice, který byl, jak to jen říct, kulervoucí. Před festivalem jsem mumlal, že „sakra proč jen DJ set“, když jsem ale na jejich párty stál, bylo mi to úplně jedno. Skvěle namíchaný songy a hlavně hity z prvního alba. Myslel jsem, že vyskočím z vlastního těla.

„To si tak ale jdete na koncert a všechno se změní. Z respektu se stane posedlost, z apatie oddanost.“

Ještě bych málem zapomněl, první věc, která mě tento den udělala radost, byli Zrní. Nepamatuju si, kdy naposled mě česká kapela tak bavila jako právě oni. Mají totiž pohromadě složky, které dost kapelám u nás chybí – silné písně, skvělý zvuk a podivného frontmana, který sjednocuje i rozpolcuje zároveň. Tak to má být.

Jak už jsem naznačoval, sobotní den byl hudebně poněkud slabší, a tak jsem se vydal testovat „festivalový off program“. A zábavu jsem dlouho hledat nemusel, člověk by vlastně potřeboval dalších x dní navíc, aby to všechno stihl. Ono je totiž na spojení „hudební festival Bažant Pohoda“ podstatnější sousloví „festival Pohoda“, než přídavné jméno „hudební“. Dramaturgie totiž klasicky vnímaný pojem „hudební festival“ zcela překračuje a boří veškeré hranice. Zároveň nemáte pocit, že byste se ocitli v chaoticky zfridexovaném mišmaši, ono to totiž všechno do sebe zapadá. Ať už to jsou debaty, výstavy nebo divadla. Hlavně ta Pohoda.

Tento den jsem hudebně začal žít v sedm večer, kdy se na hlavním pódiu objevil estonský projekt Ewert and the Two Dragons. Název, který jakoby vypadl z nějaké severské pohádky. A vlastně kapela tak chvílemi i zněla. Indie rock přesahující do snivého folku. Tuhle kapelu mně vlastně doporučila kamarádka a jsem rád, že jsem na její slova dal, protože tohle je ten typ skupiny, po jejímž koncertě máte pocit, že jsou vašimi nejlepšími kámoši. Milé překvapení.

A teď už rovnou k tomu nejdůležitějšímu – Nick Cave a jeho Bad Seeds. Přes veškerou úctu a respekt, mně jeho přítomnost na festivalu nějak nevzrušovala a headliner to byl pro mě asi nejméně zajímavý. Krom několika málo věcí jsem jeho tvorbu neznal a vlastně ani nějak neprahnul po tom jí poznat. To si tak ale jdete na koncert a všechno se změní. Z respektu se stane posedlost, z apatie oddanost.

„Trenčínské letiště je v době konání Pohody zvláštní místo.“

Chtěl bych vypadat cool a napsat, že největším zážitkem byl nějaký poloznámý projekt z nejmenší stage. Ne. Nejlepší byl rozhodně a definitivně Nick Cave, protože předvedl něco, co se nezapomíná, kázal tak, že jsem uvěřil všemu, co se tam dělo. Vůbec se nedivím té dívce, co mu hodila kalhotky, já bych mu trenky hodil taky. Ve vystoupení byla vášeň, zloba, lehkost, vážnost. Všechno stoprocentní a totálně uhrančivé. Jedna z mála skladeb, kterou jsem znal dobře, byla „Red Right Hand“ a zazněla úplně na konci, fantastické.

Za zmínku určitě ještě stojí Bonobo, od kterého jsem také příliš nečekal, ale výborné byly obě jeho polohy – taneční bez kapely, poklidnější s kapelou. Dánská diva Mo, která se pohybovala někde mezi klubovými beaty a vznešeným popem Lany Del Rey, zase ukázala, že rozhodně silné písně dělat umí, ale ne všechny takové jsou. Závěrečný DJ set projektu SBTRKT byl nejlepší možnou tečkou za celým festivalem, výborně vybrané tracky, které prezentovaly jak ozkoušené, tak nové beaty UK taneční kuchyně. Vše podpořené výtečnými zadními projekcemi, které sice nebyly tak propracované jako má například Nosaj Thing, ale více než šikovně doplňovaly atmosféru.

Teď si nejsem úplně jistý, jestli vyznělo to, o co jsem se na začátku tohoto textu snažil. Ale něco podobného jsem psal loni a jsem rád, že jsem si na Facebooku všiml podobné reakce i od lidí, kteří si na patos příliš nepotrpí. Trenčínské letiště je v době konání Pohody zvláštní místo. Lidi pijou, baví se, dělají různé píčoviny a přesto jako by se nad areálem vznášela ona evangelická láska k bližnímu svému. Když vidíte lidi vylitý jak vázy (a že jich je), nenapadne vás přemýšlet o tom, že to je pivní agrofestival, kde je hudba a všechno kolem jen doplňkem. Ono je to přesně naopak. Už jen počet rodin s dětmi, které sem jezdí, značí, že festival se právem jmenuje, tak, jak se jmenuje. A i když já jsem ze začátku brblal nad nevzrušivým line-upem, odjíždím s pocitem, že ty tři dny jsem si užil na maximum.

fotografie: Libor Galia - Muzikus