Auxes

Na půl cesty
hosté: ██████, Worldhood
20. říjen 2012
Broumov, klub Ambra

Už druhým rokem těží lidé kolem Petra Osoby a Kamila Linharta z polohy Broumova na půli cesty z Vratislavi do českého vnitrozemí a příležitostně z tamního klubu Ambra vytvářejí přestupní stanici pro zahraniční kapely.

Po Waiting for the Memories a Paramount Styles sem zavítali i Auxes v doprovodu bezejmenné plzeňské kapely, jimž z Prahy v ústrety přijel Worldhood. Hrát se v zaplivané diskotéce kousek od trati s ohledem na hypotetické opozdilce začalo jako vždy s víc než hodinovým zpožděním. Naprostá většina z přibližně čtyřicítky skalních se nad tím vůbec nepozastavovala a dál popíjela a nenuceně konverzovala.

Plzeňský ██████, jež večer v Ambře zahájil, mě zaujal jen názvem. Nechovám zášť vůči introvertním kapelám, ale jakmile se mi místo hypnotické ceremonie dostane chatrně osvětlené veřejné zkoušky a myšlenkově nevýbojného post-blacku, neznám slitování, zvlášť když zvukař není s to během hodinového prostoje lépe ozvučit vokál a kapela sama ani nezastírá, že do Broumova přijela za zábavou a mimoděk odehrát koncert. Snad se tento asi rok existující soubor nestane dalším hejnem vrabčáků plachtícím na orlích perutích a osmělí se k samostatnému letu. O opaku mě nepřesvědčil.

„Zatímco psíci vcelku neškodně žužlali pantofle, hamburský čokl hryzal pořád, všechno a do živého.“

Naopak to poslední, co bych zazlíval Worldhood, nevezmu-li v potaz nadále z nepochopitelných důvodů stažené vokály, byla vlažnost a nedostatek kontaktu s publikem. Nicméně i je lze těžko odlišit od ostatních stylem spřízněných uskupení. Ani na sedmipalcích vinylech šířená EP, okázale neškolené vokály a kytary rozčepýřené tak akorát, aby přivábily roje salónních šprtů, mě neobměkčily. Na první dobrou materiál této kapely nepovažuji za víc než jen lehce nadprůměrný punk rock.

V případě Auxes už se zvukař polepšil. Nejen proto by srovnávat hlavní hvězdy večera s předskokany bylo jako poštvat odrostlejší štěňata proti řeznickému psovi; zatímco psíci vcelku neškodně žužlali pantofle, hamburský čokl hryzal pořád, všechno a do živého.

Přesto nebo snad právě proto jsem této třaskavé směsi sršatých kytar a vznětlivé rytmiky nemohl nabažit a v duchu volal: „Ještě! Ještě! Ještě!“ Vždycky rád vidím, že kapela umí myslet sama za sebe a tomu, co dělá, skálopevně věří a věnuje příkladnou péči. Škoda, že se koncertní večer v Ambře uzavřel tak časně. Během dvou a půl hodiny bylo hotovo, přičemž ani Auxes nehráli déle než tři čtvrtě hodiny, ale zas na druhou stranu, pořád lepší lžička medu nežli kýbl hnoje.