Attila Csihar: Mayhem i Sunn O))) ukazují kouzlo rozdílnosti

S Attilou Csiharem jsme mluvili v noci z pátku 12. na sobotu 13. srpna 2011 na festivalu Brutal Assault.

K umělcům, kterým se podařilo změnit můj pohled na danou disciplínu – zde na hudbu, chovám přirozený obdiv. Attilu Csihara, maďarského démona (na pódiu) a skromného a přemýšlivého muže (mimo něj) jsem proto během jeho jednodenní přítomnosti na festivalu Brutal Assault neváhal urgovat tolikrát, až jsme se potkali.

Noční povídání, které se odehrálo pár desítek minut po jeho vymítání s Mayhem, mělo nesporné kouzlo. Poté, co zmizel mužík, který se o Mayhem na jejich turné staral (a mezi maringotkami v backstagi běhal s výkřiky „Do you have drugs? I mean hard drugs!“), zapálil si Attila cigaretu (černou, jak jinak) a pozvolna, s kouzelným maďarským přízvukem povídal. Skončili jsme před třetí hodinou ráno.

Když jsem dělal rozhovor se Stephenem O'Malleym, ptal jsem ho na vaši spolupráci a on mimo jiné řekl, že na tvých vystoupeních obdivuje, jak vůbec nepracuješ s očekáváními, jak jimi pohrdáš a dokážeš tak dosáhnout dokonalých metamorfóz. Co ty na to?
S tím lze souhlasit. Na pódiu se přepínám do jiného stavu mysli, kdy na sebe i cokoliv jiného zapomínám a dávám průchod jiným věcem. Je to zajímavý stav.

A tahle funguješ ve všech kapelách?
Ano. Se Sunn O))) to je trochu odlišný pocit, už proto, že jejich pódium je koncipováno jinak. U Mayhem se musím více soustředit na hudbu, na všechny detaily, ale v zásadě to je stejná věc. Je to otázka vstupu do vyššího stavu vědomí. Což se těžko popisuje.

Řekl bys, že tvé spojení se Sunn O))) nějak ovlivnilo, jak jsou vnímáni Mayhem?
Určitě ano, do jisté míry. Já sám jsem pak mohl hodně experimentovat s hlasem, s technickými detaily dýchání i zpěvu. Zpívat se Sunn O))) je těžké, hlasitost na pódiu dosahuje hodně decibelů a jejich koncerty jsou prostě jiné. Vše se v nějaký moment spojí a pro mě je vše o emocích a pocitech, o jejich vyjádření. Jde mi o atmosféry, o vyjádření určitého stavu, kdy se na pódiu všichni podporujeme.

Neřekl bys tedy, že ke zpěvu přistupuješ skrze metodu, skrze testování různých přístupů.
Mé koncerty jsou pokaždé odlišné, speciální, jde vždy o jedinečný okamžik – o to se snažím. Ale zároveň se ale neustále učím, snažím se dělat vše nejlépe. To všechny koncerty spojuje, ale rozdílné jsou podmínky, lidí, okolí a to všechno se nakonec nějak projeví.
Určitě se nedá říct, že bych k vystupování přistupoval mechanicky. V tomto směru určitě improvizuju, nikdy neplánuju, jak má koncert vyznít. Dopřávám si svobodu, třeba pokud jde o pohyb na pódiu – projevuje se to pak v tom, jak se mi podaří vstoupit do lidského podvědomí. Jde mi o nastolení nálady a související odezvy od lidí. A tomu nelze nastavit pravidla, vždy musíš následovat daný moment.

A pokud jde o pódiové kostýmy?
Jistě, ty připravuju a naštěstí v tom nejsem sám. Můj dobrý přítel Jonas Svensson sice není členem kapely, ale je s ní velice spojen, stará se třeba o koncerty, a pro mě důležité slyšet jeho názory. Pokud jde o kostýmy, vždy mám na výběr z několika možností a volím až před koncertem, někdy po debatě právě třeba s Jonasem.

„Už dlouho jsem plánoval skládat hudbu jen prostřednictvím hlasu, ale odrazovala mě nutnost mít na pódiu počítač. Nic proti tomu nemám, ale nezajímá mě to, když nevím, zda borec na pódiu píše email anebo hraje hudbu.“

Prozrazuješ ostatním členům kapely, na co se chystáš?
Samozřejmě, na pódiu bych měl reprezentovat kapelu, ne jen sebe. U Mayhem zastupuju sedmadvacet let trvající dějiny kapely, ne sebe. Pro umělce je důležité, aby potlačil ego, aby se dostal do bodu, kdy to, co dělá, přestane být o něm. Když se teď bavíme, jsem Attila, jistě. Ale když jsem na pódiu, jsem tam za Mayhem.

A když vystupuješ s Void Ov Voices, což je one-man projekt, taky nejsi na pódiu „za sebe“?
S Void Ov Voices to je samozřejmě jiné, tam tvořím vše jen svým hlasem, ale když jsem na pódiu, stejně zapomínám, že jde o mě. Je to experimentální hudba, improvizace spojená s realizací určitého plánu. Ale není to o mě, jinak bych tomu říkal Attila, ne Void Ov Voices.
Už dlouho jsem plánoval skládat hudbu jen prostřednictvím hlasu, ale odrazovala mě nutnost mít na pódiu počítač. Nic proti tomu nemám, ale nezajímá mě to, když nevím, zda borec na pódiu píše email anebo hraje hudbu. Takže jsem se věnoval i hledání stroje, až jsem se před pár lety dostal ke „smyčce“, která umožňuje vrstvení záznamu. A jde vlastně o skutečný nástroj, je to jakýsi pedál, na který skutečně hraješ, což není snadné. Musíš cítit rytmus. Takže spolu s tímto nástrojem hraju na svůj hlas.
Je to jiný typ hudby, jen můj hlas a taky v tomto případě se snažím zapomenout na vše a soustředit jen na hudbu, na její vibrace.

Máš s Void Ov Voices nyní nějaké konkrétní plány?
Je to složité. S VoV vystupuju nějaké dva roky, zažil jsem tak skvělé koncerty, až jsem litoval, že jsem si je nenahrál. Původní záměr ale byl hrát jen naživo a nikdy nevydat žádnou desku…

Vadí ti tedy, když si lidi ty koncerty nahrávají a pak je dávají na internet?
Ne, taková je dnešní doba, takový je vývoj. Neměli bychom se bránit vývoji, měli bychom ho následovat. Zároveň však nesmíme zapomínat na pravidla. Pro mě jsou Void Ov Voices návratem do osmdesátých let a k tehdejším technologiím, k tomu, jak se tehdy pracovalo s ozvěnami a smyčkami; a přístroje na tohle byly děsně těžké.
Nahrávání koncertů mi nevadí, ale přijde trochu směšné. Každý koncert je jiný, měli byste na něm být! A když pak lidi komentují koncert, na kterém nebyli a dělají závěry, místo aby se zvedli a šli do klubu... A je to škoda, protože když chce kapela vydat DVD, je celý koncert už dávno na internetu. Ale to je jedno, mě to vlastně nezajímá.
Stejně tak mě nezajímá, co lidi říkají nebo píší o našich koncertech. Záleží mi na tom, co si o nich myslí mí spoluhráči a přátelé. A zvlášť ukradení mi jsou ti, kteří komentují jen to, co vidí online.

„Lidé zapomínají, že pochází z ženy, které by měly být nejen rovné mužům, ale i privilegovanější. Za to, co si musely vytrpět.“

Zhodnocuješ si tedy každý koncert, a je jedno se kterou kapelou, sám pro sebe?
Rozhodně ano. Třeba dnešní koncert byl celkem fajn, cítil jsem solidní vibrace a taky jsme měli na pódiu dobrý zvuk.

Neméně dobrý byl i před pódiem…
To rád slyším, to je věc, kterou se nemáme jinak šanci dozvědět. Máme sice svého zvukaře, ale na festivalech to je obtížné i pro něj – už proto, že nemáme zvukovku…

V rozhovoru pro časopis Wire jsi zmínil, že máš zvlášť rád zvuk ženského hlasu. Co si myslíš o zpěvačkách v tvrdé hudbě?
Mělo by jich být více! Občas si říkám, že jsem svým soukromým způsobem vlastně feminista. Nemyslím si, že by každá žena měla být právnička, politička nebo bankéřka, ale myslím si, že třeba v parlamentu by žen mělo více být. Když se podíváš do historie i dějiny náboženství, ženy byly vždy utlačovány. Vládly tu zákony džungle a silnějšího muže. A to by se mělo změnit – lidstvo by pak mělo mnohem méně starostí. Lidé zapomínají, že pochází z ženy, které by měly být nejen rovné mužům, ale i privilegovanější. Za to, co si musely vytrpět. Pokud jsme dostatečně inteligentní, měli bychom tu rovnost vnímat. V „mé“ společnosti by měla každá žena jeden týden v měsíci volno, v době její periody, tedy velice přirozené věci. To by se mělo respektovat, ale v některých zemích se k ženám stále chovají jako ke kusu hadru.
Pokud jde o hudbu, chtěl bych, aby v kapelách bylo více žen. Metal je více mužským žánrem, ale nemělo by to tak být. Proč ne? Co je na tom špatného? Vždyť i Doro Pesch a Nightwish jsou fajn, ne? Hodně respektuju a mám rád i Jarboe, měl jsem štěstí účinkovat na její desce, to bylo úžasné. A zpívat společně s ženami je taky úžasné. Více žen!

„Nedělejme si obrázek podle politiků a nenechme si vnutit představu, že ta či ona země je naším nepřítelem.“

A více maďarštiny! Je nějaký jazyk, který se ti vyloženě foneticky líbí?
V podstatě většina jazyků, mám rád i mrtvé či archaické jazyky. Kdybych měl říct, co je výjimečného na Maďarsku, řekl bych, že právě náš jazyk, který je mnohem hlubší než většina jiných jazyků. Lidi říkají, že má blízko k finštině, přitom nemáme ani jedno shodné slovo a navzájem si nerozumíme. Není to jako slovanské jazyky, které k sobě mají blízko.
Maďarština je taky hodně starý a navíc odlišný jazyk, velice komplikovaný, neříkáme „na zdi“, ale „zeď na“… Nejsem v žádném ohledu nacionalista, ale je zajímavé, jak jedinečný náš jazyk je.

Třeba na „Monoliths&Dimensions“ ten jazyk náladě hudby nádherně sedne…
Děkuju. Stephen a Greg byli v tomto velice otevření, pobízeli mě od samého začátku, ať to zkouším. V „Decay – The Symptoms of Kali Yuga“ jsme začínali se sanskrtem! Sunn O))) je velice originální kapela, přišla s něčím novým.
Od Stephena jsem poprvé slyšel v polovině 90. let, kdy mě oslovil skrze rozhovor pro jeho fanzin, tištěný, samozřejmě, internet tehdy ještě nefungoval. A okolo roku 2003 jsme se spojili s vidinou spolupráce. Greg, který má svůj label [Southern Lord] mi tehdy vydal kompilaci.
Nesnáším, když si lidi stěžují na Ameriku – žijí tam velice otevření lidé. Anebo jsem byl třeba v jedné z mých oblíbených zemí – v Libanonu, kde žijí jedni z nejpřátelštějších lidí. Kdybyste si udělali obrázek podle CNN, dostanete v podstatě protikladný obraz. Lidé tam mluví anglicky, francouzsky, jsou tak otevření, přátelští… A lidi tady nadávají na Blízký Východ a přitom tamní obyvatelé mají kulturu mnohem více pod kůží. Nedělejme si obrázek podle politiků a nenechme si vnutit představu, že ta či ona země je naším nepřítelem. Nemám nic proti politice, ale nesnáším tuhle zvrhlou manipulaci, kdy nám vnucují pocit strachu anebo se snaží, abychom byli k věcem lhostejní. Naštěstí jsou tu ale nástroje jako internet, které mohou taky podléhat kontrole, ale přinejmenším nám umožňují komunikovat. A třeba si jednoho dne uvědomíme, že bychom měli přestat využívat přírodu, ale chránit ji, že jsme všichni obyvateli stejné planety, a že bychom měli své rozdílné kultury respektovat, ne s nimi bojovat. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda. Takto je to úžasné.

fotografie: Toni Francois (1), Piet Goethals (2), Roger Johnsen (3), Seculardoom (4), Dave Knapik (perex)
Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Přemkovi Ondrovi a Honzovi Novákovi.