Atsuo: chyby mohou u Boris ústit v dobrou hudbu

S Atsuem, bubeníkem a zpěvákem Boris, jsme hovořili po emailu na sklonku roku 2011.

Japonská kapela Boris patří mezi ty nejproduktivnější na scéně „jiné“ tvrdé hudby. Neřeší žánrovou příslušnost a namísto toho tvoří. V roce 2011 paralelně vydané „Attention Please“ a „Heavy Rocks“ sice mají delší minulost, i tak ale demonstrují kreativitu tokijského tria. Zároveň stvrzují také to, že se kapela nebojí neustále posouvat a udržovat posluchače v nejistotě, kde že ji zastihne příště.

Noise rock s retro nádechem má v podání Boris navzdory své neučesanosti potenciál okamžitě zaujmout, což platí zvláště pro „Attention Please“ (příjemněji už asi hrát nebudou) a pro posluchače, který nepotřebuje hudbou vést za ručičku. Zatímco na právě zmíněné desce demonstrují zálibu v tepavém rocku, na „Heavy Rocks“ se klube metal v jakémsi prenatálním stádiu, jak ho reprezentuje i torzo skladby „Czechoslovakia“ (která vyšla v plném znění na splitu s českými tour-kumpány Saade).

S Atsuem jsme dali řeč jak o tom, kterak Boris přistupují ke skládání, tak třeba o jeho oblíbené filmové hudbě.

Svou hudbu vydáváte na různých formátech a ve všemožných tvarech. Jak důležitá je pro vás právě forma vydání? Uvažujete nad dlouhohrající deskou jinak než nad EP?
Pro Boris jsou singl, EP i album stejně důležité, nerozlišujeme mezi nimi. Když ale zvažujeme aranžmá skladby či její rámec, určitě to ovlivní i zvolená délka nahrávky.

A mimochodem, jaký způsob distribuce vám přijde dnes nejlepší?
Podle mě je nejvíce důležité šíření prostřednictvím vytvořených distribučních sítí.

Dvě vaše loňské desky vyšly u labelu Sargent House. Co vlastně Boris od svého vydavatele očekávají, v čem vám přišel zrovna tenhle vyhovující?
Po mnoha diskuzích a zvážení mnoha aspektů jsme se pro tentokrát rozhodli pracovat se Sargent House. Od labelu čekáme, že bude schopen sdílet naše pocity a vize a různé hodnoty, které v hudebním průmyslu vyznáváme.
S Boris děláme, co nás opravdu baví a co máme rádi, je to naše víra směrem k fanouškům a posluchačům a chceme, aby ji v každou chvíli sdílel i náš label. A se Sargent House si výtečně rozumíme.

„Arakain a Törr jsou skvělí!“

Vaše hudba působí nesmírně přirozeně, ale v rozhovoru pro časopis Rock-A-Rolla taky zmiňuješ cílená „zbavování se omezení spojených s Boris“. Když skládáte, říkáte si někdy „zkusme tohle, to jsme ještě nedělali, to bude něco, co lidi ještě neslyšeli“?
Svým způsobem. Vědomě pracujeme s tím, že chceme fungovat v takovém prostředí, které nám umožní fungovat velice přirozeně. Vše si nahráváme sami, ve studiu nemáme při nahrávání skladeb k dispozici ani zvukového inženýra. Nebojíme se případných chyb nebo nedostatků, ani se za ně nestydíme. Někdy totiž mohou vést k potenciálně dobré hudbě. Každé vyjádření by mělo vždy být čerstvé a zcela nové, důležité je také to, aby byl celý proces přirozený.

Hodně asijských kapel čerpá inspiraci z evropské hudby, metalové či rockové muzikanty nevyjímaje. Jsou Boris opravdu tak fascinováni starým evropským popem i metalem, jak to cítím z vašich desek?
No jistě! Jsme generace MTV!

Ze skladby „Czechoslovakia“ je zřejmé, že jste byli vystaveni množství starého československého (black) metalu. Je ta skladba jen jakýmsi odrazem vaší paměti, v níž jsou zasuty odposlouchané motivy zmíněného žánru? Anebo tuhle staroškolskou scénu sledujete nějak blíž?
Náš tour manager je Čech a dal nám hodně českých metalových vinylů. Arakain a Törr jsou skvělí! Necítím k nim žádnou nostalgii, neboť to jsou univerzální a pro mě nové nahrávky. Takhle tu hudbu posloucháme. Je to, myslím, velice subjektivní.

„Merzbow je přijímán celosvětově, takže pro něj není tolik důležité, jak o něm uvažují Japonci.“

Když už jsme zmínili starou školu… Přestože je váš přístup ke kytarové hudbě velmi osvěžující, nenásledujete žádný z moderních stylů, ale spíše přistupujete ze specifického úhlu ke starší hudbě. Který ze současných směrů vás zajímá?
To je zajímavý rozbor. Moderní hudba jako by od příchodu techna vznikala na montážní lince, kde se do sebe skládají riffy a další části jako puzzle. Když dáváte dohromady píseň, pomůže kopírování motivů, smyčky, nové nástupy…
Rádi skládáme i takhle, ale naším hlavním záměrem je tradiční feeling rockové hudby nebo improvizace; to je pro nás hlavní způsob skládání. V tom se odlišujeme od zmíněné moderní hudby. V dnešní době nás jen velmi zřídka ovlivní nějaká hudba. Spíše náš zaujme nějaký fenomén, protože konfrontace s nějakou situací nebo setkáním, jako třeba s [syntezátorovými programy] Hatsune Miku nebo Volcanoid, nám přináší výzvy. Protože když hudbu tvoří někdo jiný než člověk, co si počneme? O Vocaloidu jsem napsal článek pro CJM, podívejte se na něj.

Několikrát jste spolupracovali s Merzbowem a mě by zajímalo, jak je v Japonsku vnímán. A taky, zda tyto spolupráce nějak proměnily to, jak jsou vnímáni Boris…
Stejně jako v jiných zemích, i v Japonsku máme tolik různých subžánrů a ideologií. Navíc silné ideologie a média, která lidi vedou, už nejsou vítané. Myslím, že pro mladé lidi je obtížné se v hudbě orientovat. Merzbow je přijímán celosvětově, takže pro něj není tolik důležité, jak o něm uvažují Japonci, a jak poslouchají jeho hudbu. Nemyslím taky, že naše spolupráce s ním ovlivní, jak jsou vnímáni Boris.
Obecně se zdá, že spolupráce jsou oceňovány méně, než sólová tvorba umělce. Cítím ale, že naše kolaborace s jinými hudebníky byly vždy úzce spojeny s naší vlastní hudbou. Při spolupráci se navzájem ovlivníte a to je pro hudbu Boris velmi důležité. A navíc každý hudebník by měl umět rozpoznat, kdo už dříve s někým spolupracoval a bylo to laciné a nanicovaté.

Kdybychom měli srovnat tyhle spolupráce s Merzbowem a vaše studiové desky – jak se odlišují v míře improvizace?
Většina našich písní je improvizovaných. V poslední době taky rádi nahrajeme demo a poté z něj budujeme píseň. Různé způsoby a metody vedou k různým druhům hudby…

„Ve srovnání s jinými státy je japonský hudební průmysl vcelku jedinečný.“

Když si Jim Jarmusch vybral vaši hudbu pro soundtrack svého filmu „Hranice ovládání“, bylo to celkem odvážné rozhodnutí. Skládali jste někdy pro film či televizi i v Japonsku? A který je tvůj oblíbený soundtrack?
Loni jsme s Boris přispěli několika písněmi k japonskému filmu „Kokuhaku“ (což znamená „zpověď“), který vyhrál cenu japonské filmové akademie za nejlepší film, což mě překvapilo, protože jde o opravdu temné dílo.
A já sám mám nejraději hudbu k filmu Wima Wenderse „Nebe nad Berlínem“ a taky k „Barbarelle“.

Text skladby „Missing Pieces“ jste složili mnoho let poté, co vznikla hudba. Vracíte se rádi k vaší starší tvorbě, třeba jako u skladby „Naki Kyoku“, která vyšla na poslední desce s Merzbowem?
Deska „Klatter“ vznikla vlastně už v roce 2004, ale z různých důvodů vyšla až v roce 2011. „Naki Kyoku“ jsme hráli loni na turné. Nyní, když s námi trvale hraje doprovodný kytarista Michio Kurihara, je vždy zábavné dát si s ním nějaké starší písně.

Japonské edice vašich desek, případně alba určená jen pro tamní trh, jako bylo „New Album“, signalizují, že místní publikum má odlišné tužby. Řekl bys, že jsou Boris v různých zemích vnímáni jinak?
Ve srovnání s jinými státy je japonský hudební průmysl vcelku jedinečný. S těmihle odlišnostmi na mysli jsme chtěli, abychom na „New Album“ složili nejnovější hudbu na světě.
Boris jsou vnímáni optikou „tvrdé hudby z Japonska“ nebo v kontextu „metalu“. Což je v pořádku, my to bereme, protože pochopit japonskou povahu a kulturu je těžké. A přijmeme jakoukoliv nálepku, která projde výše zmíněnými „filtry“.

Na závěr otázka, která mou zvědavost probouzí nejvíc: co chystáte s Ianem Astburym?
To je tajemství, které musíme důvěrně chránit. Ale děkujme za rozhovor! Boris milují Čechy, brzy na viděnou.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Tomáši Zakopalovi z Nomads of Prague.