Asymmetry Fest 4.0

Tři klubové noci jsou taky festival
Sleep, Killing Joke, Bohren & Der Club of Gore, Æthenor, Celeste, The Ocean, Igorrr, My Own Private Alaska, A Storm of Light, Obake, A Whisper in the Noise a další
3. – 5. května 2012
Wroclaw (PL), Browar Mieszczański

Když se řekne festival, vybaví se mi rozblácená louka s lidmi vrávoravě překračujícími své dovrávoravší, do země zašlapané ožralejší návštěvníky. Velký podia, velký projekce, hodně hluku. Nemám nic proti takovému trávení volného času, ale není pro mě.

Naštěstí se ale po Evropě rozlévá vlna menších klubových festivalů tvrdé hudby, které kvůli omezené kapacitě místa konání ani nemohou sázet na tisíckrát viděné dramaturgie typu Masters of Rock či Metalfestu. Bohudík. Díky tomu jsou sestavy takových festivalů přehlídkou méně známých, neokoukaných kapel, často propojených konkrétní „kurátorskou“ myšlenkou (byť tenhle termín se v tomto prostředí ještě úplně nezabydlel). A jedním z nich je právě wroclawský Asymmetry Festival, letos ve čtvrtém vydání.

Asymmetry je jedinečný, ať už celkovou atmosférou, žánrovou pestrostí, umístěním do starého pivovaru (dříve v klubu Firlej), ale i dostupností zeměpisnou i cenovou. Wroclaw má zkrátka co nabídnout i v čase, kdy se návštěvník pohybuje mimo klub: svérázné město s příjemným centrem, parky a velikostí tak akorát, kde by člověk všude došel pěšky. Pro průměrného návštěvníka, kterým je metalový hipster, ideální místo.

„Většinové natěšení ale dlouho nevydrželo, Red Fang a Black Tusk odešlo auto.“

Produkce na Asymmetry totiž začínají až po osmnácté hodině, takže ve městě člověk stráví dost času, navíc se tímto krokem drží klubová atmosféra po celou dobu trvání festivalu, čemuž odpovídá i konec kolem druhé noční. Každodenních osm hodin pro muziku je více než dostačující. Takto se totiž stále daří pozornost natolik, aby se po skočení festivalu nestekly všechny koncerty do jednoho a naopak zůstaly své a pocitově silné. A to je u tak osobitých kapel, které na Asymmetry vystupují, víc než důležité. Koncepci festivalu pak podtrhuje jeho umístění do areálu starého pivovaru (paralela se nabízí například s essenským Denovali Swingfestem).

Organizátoři letos přichystali tři pódia: Forum Stage, jdoucí skrze délku celé pivovarské budovy a odhadem pro sedm set lidí, k němu kolmou Medium Stage pro nějaké tři stovky, a bokem položenou Club Stage podobné kapacity. Programy na jednotlivých podiích se kryly jen minimálně, takže kdokoliv mohl volně přecházet a pokusit se tak stihnout všechny koncerty. Byť právě toto přecházení bylo zřejmě největším úskalím areálu, vchody na jednotlivé stage byly poddimenzované a nevhodně umístěné, takže i když byl celkově festival komorní, docházelo k nepříjemným tlačenicím.

První den měl být jasně ve znamení Red Fang a podle počtu jednodenních návštěvníků to měl být zřejmě i vrchol festivalu. Většinové natěšení ale dlouho nevydrželo, Red Fang a Black Tusk odešlo auto, i tak ale line-up sliboval hodně hluku. AmenRa zahájili celý festival akustickým vystoupením vycházejícím z EP „Afterlife“. Precizně provedený set, hudební magie kouzlená hudebníky pevně sevřenými v kroužku, škoda jen, že je hudba tak okatě inspirovaná Earth, The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a jinými ultrapomalými spolky. O zrychlení a zmohutnění zvuku se postarali A Storm of Light, kteří zahráli přesně podle očekávání, mohutně, nahlas, energicky. Zrychlující tendenci potvrdili Coilguns (část The Ocean), po kterých nesmlouvavě nastoupili Sleep. A jejich pojetí heavy metalu bylo neskutečně heavy, Sleep jsou tesači ornamentů v pravěkých jeskyních. Hodinu a půl hrubé práce plné nepřesností, o kterých bych ale neříkal že jsou chybami, spíš produkty lidskosti.

„Kytarista s basákem otočeni k publiku, jen zpěvák zachoval jejich klasické dekorum a hrozil vstříc bubeníkovi.“

Earthship (opět část The Ocean) jsem musel vynechat. A pak přišlo přesně to, co mě na festivalech láká: neobeznámenost s některými kapelami a překvapení. Disraeli – dva kluci, akustika, ozvučná plocha, dva mikrofony. Intimní, hravý, pubertální urban folk, zkrátka písničkářství, nádech poetry slamu (který je předcházel), beatbox, rap, mix všemožných městských kultur v objemu dvou lidí. Potkat je při buskingu na ulici, nechám město plynout a zůstanu u nich. Škoda jen, že tu nádhernou jemnou atmosféru vystoupení nedokázali dostat do studiových nahrávek, byť i ty jsou více něž povedené.

Po tak osobním zážitku působila skvadra kolem Vladimira Bojara jako šašci či – abych udržel niť příměrů – pouliční žongléři stylů. Jednoznačná zařaditelnost k UneXpect a jiným šlechtitelům metalu; velká stage přispěla k velikosti jejich gest. Den nakonec uzavřeli AmenRa regulérním setem, který byl překvapivě přívětivý, kytarista s basákem otočeni k publiku, jen zpěvák zachoval jejich klasické dekorum a hrozil vstříc bubeníkovi. AmenRa tak v jejich nahosti halila výborná proporce odkazující na obal alba „Mass V“.

Druhý den byl divácky zřejmě nejméně přitažlivý. Na Club Stage se na celý večer zabydleli producenti a na ostatních podiích zřejmě nejalternativnějí kapely celého festivalu. The Fanstastiques zahráli lokální podobu noiserocku, podobně poté po nich Poupee F okořenění i party elektronické prvky, které na Medium Stage následoval alternativní raper Metazen se svou kytarou přehozenou za rameno, který zněl stejně špatně jako ho popisuju. Z rozpačitosti vytrhli až Mombu, po jejichž vystoupení bude jejich jméno zaneseno do seznamu manter podobně jako OM. Stále se rytmicky opakující, jen v detailech proměnná masa zvuku na saxofon Lucy Maii ze Zu vybízela k meditaci, kdo nepodlehl saxofonu, byl donucen nekompromisní stěnou kytary s logem Canibal Corpse, vše potrženo nesmlouvanou rytmikou bicích odkazující k sibiřskému šamanismu, činely se zvukem lahví vodky, přechod mocnosti barelu od ropy a kopák jako když se v těle rozlije samohonka.

„Igorrr byl zoufale statický a nekovatelný a hudební výkon tak precizní, že mohl pustit svá alba z CD a jít vesele juchat do davu.“

Toho dne se na Forum Stage vystřídali Kunz (opět část The Ocean) hrající neuvěřitelnou kombinaci HC, poštovních žánrů a vlastní invence. Bicí a ? Až ke konci jejich setu jsem přestal počítat kolíčky na krku nástroje a s udivením zjistil, že jde o basu. Naprosto autentický kus muziky, potržený exkluzivitou, protože téměř nehrají. Snad jen zdvižený palec v reakci na mikinu DŸSE je mohl nějak zakotvit. Rozhodně nepůsobili jako předehra The Ocean, kteří nastoupili vzápětí. Standardní výkon, který naopak exkluzivitou nezaváněl, hráli tak jak je známe například z četných koncertů v Praze. Æthenor pak předvedli jak tenká je hranice mezi muzikou a čímsi, co se velmi těžko definuje od dob, kdy se hluk počítá k muzice – jejich vystoupení bylo zkrátka za čáru, byť některé momenty za pozornost stály. Obake uzavřeli Forum Stage svým pojetím doom/stoner metalu ve velkém oparu Black Sabbath.

Tento den byla výjimečně přeplněná Club Stage. Codeshift a Nicolas Chervaux se však topilio v žánrových klišé současného pojetí d'n'b, nu ravu a „dubstepu“. Naděje vkládané do Igorrra se splnily jen z části, v koncertním deníčku je o další legendu více, leč Igorrr při svém setu bojoval s klasickým problémem producentů, byl zoufale statický a nekoukatelný, hudební výkon tak precizní, že mohl pustit svá alba z CD a jít vesele juchat do davu. Broken Note pak přilil do taneční horečky d'n'b a nu rave, autenticky a po svém, nekompromisně předčil dva zahajující DJ, to už se ale k pultu tlačil Niveau Zero, který zkrátil set Broken Note o polovinu, aby z poza krabiček diktoval svůj brakecore říznutý „dubstepem“, skvělý chillout z druhého dne.

Poslední den byl volnější, když se na Forum Stage měly odehrát jen tři koncerty velkých jmen, zato živo bylo na Club Stage, která patřila po elektronice HC a grindu, tančilo se tedy dál. Právě tam zazářili liberečtí Drom se svojí kombinací post-blacku s americkými kořeny, HC a screama. Zkrátka moderní pojetí metalu s vlastní jasně rozpoznatelnou tváří, precizně pracující s atmosférou. Mezitím šli na Forum Stage opačným směrem Bohren & der Club of Gore, krásný atmosférický zážitek rušený jen davem lidí, který neumožňoval jinou polohu než vertikální, mít možnost ležet, zavřít oči a nechat se unášet tou temnou vláčnou krásou by kapele takového ražení jen prospělo.

„Nejzběsilejší koncert celého festivalu. Motherfuck you motherfucker!“

To už ale v klubu hřmí Escape from Paris, primitivní grind s rapovanými pasážemi a energií menšího nukleárního reaktoru, maniak za mikrofonem stihl obdařit obecenstvo moudry a modřinami, zkrátka nejzběsilejší koncert celého festivalu. Motherfuck you motherfucker! Na Medium stage mezitím křičeli své pocity do světa My Own Private Alaska, kterým se povedlo své vystoupení udržet na hranici intimní zpovědi a nevkročit do řeky teatrálních gest a patetického lízání namalovaných ran. Emocionálně jedno z nejintenzivnějších vystoupení festivalu a jediná kapela, kterou jsem předem znal a přesto překvapila.

To Jaz Coleman z Killing Joke po intru inspirovaném Knight Riderem rozpřáhl mesiášsky ruce, aby objal všechny přítomné a zavřel je do sklepa pekla naplněného až po strop new wave mysterií, ve kterém je hodlal zcela utopit, zadusit nebo cokoliv co zní dost temně a zahuhlaně.

V Clubu však ve stejném čase úřadovali jiní věznitelé. Guantanamo Party Program řvali až do vlastního zničení, screamo jak má být. Vzápětí vystřídaní We Are Idols, kteří z vypjatého screama přešli k přece jen pohodovějšímu emu. Na Medium stage mezitím odehráli svůj nevýrazný set Infekcja, konfekční indie rock s post-hc přesahem.

„Hlučností ale Celeste předčili snad vše, a to je na festival, jehož jedním pilířem jsou noisem ovlivněné kapely, co říct.“

Forum Stage se v té době zaplňovala mlhou ohlašující Celeste. Z jejich setu jsem rozpačitý, o krutosti vůči posluchači a aparatuře nemluvím, to k tomu prostě patří, udělat několik dalších děr do hlavy. Rozpačitost vzbuzovala především scénografie, mlha, tma a v různých pasážích stroboskop, a do toho permanentně červené čelovky. Někde na hraně minimalismu, zla a teatrálnosti, která se k nim nehodí. Svoje udělalo i vysoké podium, které u mě nakonec jazýček vah přiklonilo k teatrálnosti, ale v klubu, kdy se posluchač kouká z očí do čelovky to musí být jiné, a řekl bych, že pak bych hodnotil jinak. Hlučností ale předčili snad vše, a to je na festival, jehož jedním pilířem jsou noisem ovlivněné kapely, co říct. O to více pohladili přesně v duchu svého názvu A Whisper in the Noise. Jemnější a delikátnější závěr festivalu si člověk snad ani nemohl přát.

Asymmetry Festival je zkrátka jedinečný. Atmosférou, lidma, dramaturgií, umístěním, přístupem kapel, velikostí. Téměř ideální kombinace mezi klubovou večerní akcí a velkým festivalem, smekám před organizátory za to, co se jim povedlo. V uších doznívá zvuk kolejí vedoucích z Wroclawi a až naběhne internet v mobilu, začnu hledat heslo Asymmetry Festival 5.0.