Astronautalis – Cut the Body Loose

Nasávání života v dobrém i zlém
2016
Cargo Records
41:19 (11 skladeb)
indie hip-hop
www.astronautalis.com

Andy Bothwell a jeho alternativní rapové alter ego Astronautalis je na nezávislé hudební scéně svérázným úkazem. Buď ho milujete nebo jste o něm prozatím jednoduše nevěděli. Jeho tvorba je srdečná, osobní, uklidňující a intimní, stejně jako energická, motivující a úderná. Po pěti letech neúnavného koncertování a sbírání životních příběhů přichází „Cut the Body Loose“.

Ondra: K Astronautalisovi jsem se dostal jako k většině vynikající muziky v posledních letech. Tedy až v době, kdy už se o něm psalo ve velkém a fungoval u nás za zavedenou klubovou hvězdu, o které každý mluví pouze v superlativech. Jenže já si vždycky muziku musím objevit tak nějak sám, abych snad z toho objevu měl pak větší radost. A tak jsem tři roky nazpět zkusmo sáhl po „This Is Our Silence” a okamžitě pochopil, proč je Andy Bothwell natolik adorován. I já jsem podlehl, zamiloval se a na rozdíl od jiných životních lásek, tahle neochvějně drží.

Jirka: Já mám vyloženě spartánskou hiphopovou historii. Jeden krátký úsek kdysi o svaťáku, to jsem zjistil, že mě při učení „neruší“ Tupac Shakur a Cypress Hill. Jen epizodní role, žádné vytahané tepláky a boty na basket o dvě čísla větší.
Když jsem se po deseti letech žánru znovu otevřel, byly to vlastně samé „divné“ věci typu A Tribe Called Quest, Death Grips, Dälek nebo Saul Williams. A pak někde někdo hrál „The River, The Woods“. Znělo to děsně sympaticky, žádné pózy, jako když dáš black metal v džínech a přitom nejsi automaticky hipster. Drama, melodrama, akustika. Čert vem, že na celé desce „This Is Our Science“ ten nosný motiv ještě několikrát zopakoval. Astronautalis byl pro mě, s trochou nadsázky, Sinatra, Cave i Kurt Cobain indie rapu. Což je vlastně docela zvláštní paralela s aktuální novinkou.

„Písničkář bez kytary, bluesman bez okázalého srdcebolu.“

Ondra: „The River, The Woods” je přesně tou skladbou, která už na první poslech dokáže s dosud nepolíbeným posluchačem navázat pevné pouto, přitisknout si ho k sobě a nepustit. A takových skladeb je minulá deska plná, víc než půlka tracklistu má (časem i koncerty už potvrzený) hitový potenciál a k člověku se staví otevřeně, důrazně a čelem. Naopak novinka jde poněkud zadumanější cestou a těch vyložených hitů, které fungují na první dobrou, tam tentokrát tolik nenajdeme. S určitostí chytne klipová „Running Away from God” stavějící především na energičnosti kombinující úderný rap a melodické zpěvy v tom přesném a ověřeném poměru, který je pro Astronautalise typickým. Zbytkem skladeb pak prvoplánově necílí na snadné odchytávání nových posluchačů, spíše se věnuje svým věrným fanouškům a „Cut the Body Loose” je tak hudebně příbuznější s debutem „Pomegranate”, především co do zastoupení indie žánrů. Je niternější, osobnější. Možná i díky tomu, že si to už jednoduše může dovolit.

Viktor: Astronautalise je v našich krajích natolik plno, až člověku vlastně nepřijde, že minulé a aktuální album dělí pět let. Tím překvapivěji může působit. „Cut the Body Loose“ je totiž nesporně jeho „největší“ nahrávkou, tedy ve smyslu „instrumentálně nejbohatší“, případně „nejvelkolepěji znějící“.
Dominantní jsou zde dechové nástroje Reggieho Pace, které určují krok v těch nejúdernějších skladbách, ale stejně tak dokreslují o kus zdrženlivější skladby („In the Tall Grass“) – což je nakonec hodně charakteristické pro desku jako takovou. Intimně plynoucí vyznání se zde střídají s pulzujícími a okamžitě odsýpajícími tracky, aniž by se ale jednalo o protiklady. Což je pro Astra naopak typické odjakživa.

Jirka: Popravdě, nevzpomínám si na debutovku „Pomegranate“ a tak jsem pocitově srovnával pouze a výhradně s předešlou „This Is Our Science“. S tou intimitou jsem si však zprvu nebyl jistý. Přesněji s její intenzitou. Písničkář bez kytary, bluesman bez okázalého srdcebolu. Prvních pár poslechů čmárám propiskou do prázdna a co chvíli upadám v podezření, jako by Astro ve snaze o výrazovou pestrost letmo ztrácel sám sebe.
Triphopová ukolébavka „In the Tall Grass“ kontra country funk jazz blázinec „Attila Ambrus“? Jenomže s každým dalším poslechem si pozvolna přiznávám, že synonymem pro novou desku je rozhodně čas. Čas nesoustředit se na zjevné nebo formální, čas přijmout nahrávku, i přes její zdánlivou roztříštěnost, jako kompaktní celek. Přesto mi hitovka „Running Away from God“ zní na okamžik skoro jako Caveova „Red Right Hand“ proměněná v současnou hiphopovou vypalovačku a pátá „Guard the Flame“... kruci, vždyť ten úvodní synťák připomíná motiv, který zahajuje finální trénink Rockyho a Draga ve čtvrtém díle boxerské ságy. Je to náhoda nebo úmysl? Za mě nejlepší song, trpělivé a pulzující čekání na strhující chvilku.

„Žít s očima otevřenýma je jen začátek – zato ten dost možná nejlepší.“

Ondra: Musím souhlasit, že jen pár poslechů na ucelený dojem a názor rozhodně nestačí, což jsem po vcelku přímočaré „This Is Our Silence” nečekal ani náhodou. Dokonce jsem si zprvu i říkal, že na mě ta deska prostě úplně nefunguje. Čas ale vše napravil, snad jen u závěrečné „Boiled Peanuts” mi to trvalo opravdu dlouho. A pokud Viktor mluvil o hudební květnatosti, čehož je mimochodem právě zmíněná poslední skladba skvělým příkladem, tak mi v hlavě beztak nejvíce uvízl ten nejjednodušší hudební motiv z celé desky ve skladbě „Kudzu”. Když teda pominu bezpočet (i smutných) děkovaček mířících do našich krajin. Láska je o tolik hodnotnější a pevnější, je-li oboustranná.

Viktor: „Kudzu“ je jedna z nejhlouběji se zarývajících skladeb, potemnělá a hovořící o tom, jak hledáme v životě vzrušení. Což jde s Astronautalisem samo. Výraznou notou nové desky je ale jakási společenská angažovanost. „We make our own disasters,“ zpívá se tady a apel míří na každého z nás. Žít s očima otevřenýma je jen začátek – zato ten dost možná nejlepší. Protože odtud už je jen krůček ke schopnosti propichovat bubliny, které nás limitují, a z nichž se Astronautalisovi podařilo dávno vystoupit a teď to učí i nás.
U umělce, s nímž člověk tak či onak „vyrůstá“ (ano, koncert v sudu brněnské Skleněné louky byl důležitý i pro mě), může být těžké si to přiznat, ale bylo by mylné předstírat, že je u nás Astronautalis jen milován. Všem děkovačkám navzdory. On ovšem možná má zlaté zuby, ale taky z nich má srandu (a trochu radost) – tady se klišé nezneužívají, ani živelnost. Dá se vůbec někomu živelnost vytknout?

Jirka: Když udržím odstup od odkazů, myšlenek v textu, přiznaných nebo nepřiznaných klišé, uvádí mě „Cut the Body Loose“ do zcela nezvyklé pozice. Moje nekonečná slabost pro hudební hloubku i poctivě fungující downtempo u Astronautalise tentokrát prohrává s hravou přímočarostí, byť ona samotná je tady vlastně v opozici. Krok kupředu se stává půlkrokem, který mi chybí k trvalému, silnému prožitku.

Viktor: Astronautalis svou tvorbu odjakživa koncipuje jako svého druhu deník, momenty okamžitého pochopení se střídají s momenty hořkosti a on dokáže být životabudičem i za nepříznivých okolností. Což si z „Cut the Body Loose“ nakonec odnáším nejvíc. That’s a true story.

autoři: Jirka Jakoubě, Ondra Komárek, Viktor Palák