Astronautalis & Bleubird

V Sudu. Příští stanice Stadion.
1. února 2012
Brno, Fléda

Parafráze to bude pramálo originální, ale nešť – Brňané svému Astronautalisovi rozumějí. A je jich čím dál tím víc. Ono už při památném vystoupení „v sudu“ na Skleněné louce bylo narváno, ale to se bavíme o klubu, do kterého se vejde asi tolik lidí, kolik panáků lze za večer bez újmy požít. Po mezištaci v Muzejce bylo na čase pokořit Flédu.

„Mluví o vás od začátku turné,“ říkal publiku Andyho parťák Bleubird. „To je samé ‚Počkej, až dojedem do České republiky‘.“ V tu chvíli už jsme věděli, že očekávání byla naplněna. Na koncert spojený s uvedením nového, čtvercového časopisu Full Moon dorazilo dobrých pár stovek lidí, z nichž hodně přišlo na jistotu, a podle toho se i těšilo.

„V pocitu, že jste na večírku s vaším starým známým, vlastně spočívá podstatná část kouzla Astronautalisových koncertů.“

„Upgrade“ do velkého klubu s sebou sice přivál i pár vykřikovačů, kteří by raději, kdyby jim Astro servíroval mojito, ale tím se není třeba zabývat. Astronautalis s podobnými kolemjdoucími „hobluj-existencemi“ zametl jednoduše tak, že všechny ostatní uhranul nejen tím, že je po Bleubirdovi druhý nejkrásnější muž v Americe, ale zejména nasazením, odevzdaností, radostností, odvahou a, ano, energií, kterou šířil takřka hmatatelně. Že tady vypisuju až příliš silných slov? No dyť jo.

Když v roce 2009 rozdováděl návštěvníky zmíněného sudu, měl nedlouho po vydání desky „Pomegranate“, která i tentokrát stála za nejvíce nekontrolovanými momenty koncertu. „I know it's hopeless hell – Ain't big enough to hold us back – Come on boys we're right – We hunt for trouble.“ Shodná byla i extáze při freestylu, který tentokrát neurčovala slova z publika, ale spontánní reakce na vyčerpanost i touhu odevzdat se lačným divákům. A ono těch styčných bodů bylo vůbec hodně – a v pocitu, že jste na večírku s vaším starým známým, vlastně spočívá podstatná část kouzla Astronautalisových koncertů, lhostejno v jakém prostředí. Na pot, šátek, pokorné i nadšené úsměvy dojde vždy. A jsou něčím, pro co se stojí za to vracet. Oboustranně.

„Při troše sebestřednosti by mohl být idolem, takto je inspirací.“

Pokud by se zdálo, že Astronautalisovo vystoupení ve Flédě pojímám jako nějakou soutěž v disciplíně „co rok, to o kus větší klub“, tak za tím hledejte nic než radost, že vůkol krouží muzikanti, kteří dokáží strhávat svou hudbou a nadšením, nikoliv třeba masovou propagací. Andyho netřeba jakkoliv heroizovat – iTunes už sice slušně pokořil a klip ke „Contrails“ se hrál na MTV, v reklamě na Pepsi ale pořád jaksi není (i když už hraje v klubech, které výrobce sodovek podporuje) a pořád myslí na své rodiče, kterým pošle fotku publika. Při troše sebestřednosti by mohl být idolem, takto je inspirací. Nediktuje Amíkům, aby si nechali potetovat prsty a vědomě tak zavřeli dveře k „normální práci“. Naznačuje ale, že to je docela dobrý nápad. A co je víc?

Neznám jiného muzikanta, kterému lze takto věřit, když děkuje za přízeň a říká, že tohle je prostě neuvěřitelný koncert. A jaký by měl asi tak být při jeho spojení umu a živelnosti? Střihnout si „Measure the Globe“ jen tak na hubu (a bez hudby) vyžaduje určitě odvahu a Andy byl „nervous as fuck“, ale, kruci, může on z těchto bitev odcházet poražen?

V noci po koncertě se mi zdálo, že jsme s Andym seděli v nějaké kavárně, ale museli odejít a jeho tam nechali. Později nám volal, že nemá na útratu a já se hnedle převlékal z pyžama a běžel mu zacálovat kafe. A tak nějak se to má s tím, jaký vztah si lze k Astronautalisovi vytvořit. Pokud si kupujete jeho desky spolu s drahým či drahou, nerozcházejte se. Protože už boj o to, kdo si je nechá, by za to nestál.

fotografie: Astronautalis