Astronautalis: Američani stojí ve frontě na iPhony, já cestuju

S Andym Bothwellem jsme mluvili 13. dubna, týden před jeho prvním evropským turné s kapelou, po Skypu.

Pokud lze o nějakém americkém hudebníkovi říci, že se k nám rád vrací na koncerty, pak je to Andy Bothwell, který si coby fanda gangsta rapu dal někdy na střední jméno Astronautalis. Jeho desky jsou stále pestřejší, od hiphopu pořád více míří k pestrým podobám něčeho, co se u nás trochu nesourodě nazývá písničkářstvím. A jeho koncerty? Kdo jednou byl, taky se nepřestává vracet.

Jsou oslavou živelnosti, chuti do života a nezměrné kreativity, která se projevuje nejen při vtipných a chytrých freestylech. Astronautalis je živel, kterému ale nic nebrání být připraven na rozhovor v přesně domluvenou minutu, které pro jistotu předchází psané ujištění, že si ještě musí odskočit na poštu, ale určitě bude včas zpět. Cílevědomost a nadání, spontánnost a schopnost plánovat, radost z plánování, které nezatěžuje, ale obohacuje. Když s ním budete v jednom klubu, nebude tam nikdo pohlednější. A vy ještě budete mít pocit, že je to tak správně.

Za nějaký týden vyrážíš na další evropské turné, už balíš kufry?
Za šest dnů už budu v Evropě, ale nedávno jsem se přestěhoval do nového bytu – je to poprvé, co bydlím sám –, takže trávím čas tímhle. Na turné se začnu balit za pár dní, to do Minneapolis přijede i moje kapela, takže budeme trochu zkoušet. Už jsme spolu ale hodně koncertovali, takže jsme docela sehraní, ale chce to ještě nazkoušet nějaké nové skladby. A pak vyrazíme!

Ty sám už pojedeš nějaké osmé evropské turné…
Možná deváté nebo desáté!

Ale poprvé s kapelou… V čem to je pro tebe, který už Evropu znáš, jiné?
Ani jeden z muzikantů z kapely ještě v Evropě nebyl, jen na pár koncertech v Rusku minulé léto, takže se hrozně těším, až jim vše ukážu. Po Americe jsme společně už hodně cestovali, ale to je něco úplně jiného – a nemůžu se dočkat, až jim ukážu, v čem jsou ty rozdíly.
Kromě toho mě koncertování baví o tolik více, když hraju s kapelou. A moc se těším, až to bude moci zažít i publikum. Jsem fakt hrdý na to, jak moje hudba zní v podání s kapelou. To, co jí mí přátelé přidávají, je neuvěřitelné.

„Spojení s kapelou mi umožňuje uvažovat o těch skladbách jinak.“

A tví přátelé jsou? Pouč neznalého evropského fanouška…
Oscar Romero hraje na kytaru a zpívá, pochází z města Portland ve státě Maine a potkali jsme na halloweenském koncertě, kde jsme oba hráli v kapele, která hrála covery The Clash. On byl Mick Jones a já Joe Strummer a stali jsme se přáteli tak rychle, že jsem ho druhý den poprosil, zda by se mnou nejel na turné. Už jsme na turné dva roky a budeme asi navždy, stal se jedním z mých nejlepších přátel.
Na bicí hraje bubeník z Minneapolis Moe McNichols, a přestože Minneapolis je město známé pro své bubeníky, on je i tak jedním z těch, kterého pořád někdo žádá, zda by s ním nehrál. Když se můj bývalý bubeník rozhodl, že už nechce cestovat, ani jsem nemusel přemýšlet a rozhodl se oslovit Moea. Hrajeme spolu rok, předtím pomalu neznal ani Ameriku a je vzrušující, že teď začneme společně poznávat i Evropu.

Oscar a Moe jsou tedy ti dva, které vidíme v klipu „The River The Woods“?
To jsou oni.

Ten klip taky prozrazuje, v čem je jiná tvá hudba, když ji hraješ s kapelou. Baví tě vracet se ke starší tvorbě?
Je to dokonce jedna z věcí, které mě baví nejvíce. Když hraju jen s počítačem, nemám moc svobodných možností, jak se skladbami pracovat – prostě následuju to, jak zní na albu. A to mě postupně unaví. A já potřebuju, aby mě bavilo mé skladby hrát naživo, neboť kdybych si je neužíval já, neužije si je ani nikdo jiný. Spojení s kapelou mi umožňuje uvažovat o těch skladbách jinak. Oba doprovodní muzikanti jsou navíc tak talentovaní, že mě učí věci o mé vlastní hudbě. Což je pro mě to nejlepší – přemýšlet o mé hudbě jinak.

A co testování úplně nových skladeb naživo?
To je pro mě zase nová věc, které mě baví stále víc. Na tomhle turné budu hrát nejméně dvě nové skladby, možná tři. Když vidím, jak lidé reagují na novou hudbu, je to poučné. Je to taková moje laboratoř, kde studuju a zároveň si užívám, když mohu to nové sdílet.

„Pamatuju si většinu koncertů, které jsem za minulých deset let odehrál.“

V minulých letech jsi koncertoval jako divý, v České republice si rádi myslíme, že jsi tu jako doma. Dá se vůbec pamatovat takové množství koncertů, míst, promotérů, zážitků?
Mám na tohle v hlavě slušnou databanku. Pamatuju si většinu koncertů, které jsem za minulých deset let odehrál. K mým minulým narozeninám jsem navíc od svých rodičů dostal obrovskou nástěnnou mapu světa a špendlíky a teď, když jsem se přestěhoval do svého nového bytu, mám i místo, kam ji pověsím. Jakmile se vrátím z tohohle turné, začnu zapichovat špendlíky. Než umřu, bude jich ta mapa plná!

Kolik špendlíků sis odložil na Českou republiku? Začneme tím pro „sud“, tedy sklepení klubu Skleněná louka v Brně…
No jo, sud! Ten rok jsem měl v České republice domluvený jediný koncert v Praze v klubu 007 a taky asi pět koncertů v Itálii. Italští promotéři jsou známí tím, jak děsně se s nimi pracuje. Týden před plánovanými koncerty vykládali: „Jojo, koncerty jsou zamluvené, jasně, jsou zamluvené, bude to v cajku.“ A pak poslali email: „Žádné koncerty nejsou, sorry.“ Můj booking agent zavolal do Prahy Adamovi [Nenadálovi ze Silver Rocket], jestli by nevěděl o možnosti zaplnit alespoň jedno volné místo a on že na to sedne. A zamluvil koncert v Brně, v olomouckém Mitrilu a v Českých Budějovicích. V takovém malém klubu u náměstí. A všecky ty koncerty byly skvělé!
V zemi, kde jsem předtím nikdy nebyl, neměl tam skoro žádné fanoušky a spíchlo se to týden předem, jsem měl narvaný sud v Brně i Mitril v Olomouci a všem se to líbilo a byly to nejlepší koncerty z turné. A kdykoliv se vrátíme, koncerty v České republice jsou zase nejlepší! Cítím se tam opravdu jako doma. Když se teď vracím, hrajeme ve všech těch malých městech, kde jinak nikdo moc nehraje. Pro mě to je více dovolená než turné.

„Na levé zápěstí jsem si nechal vytetovat čtyři malé čáry, z nichž každá ztělesňuje jeden kontinent, na kterém jsem kdy byl. Jednou tam bude sedm čárek.“

Máš podobně kladný vztah i k jiným zemím?
Mám rád západní Evropu, ale je v jádru moc americká. Paříž, Amsterdam i Berlín jsou krásná místa, ale nemám pocit, že se tam mohu něco naučit. To je jeden z důvodů, proč tolik koncertujeme ve střední a východní Evropě a snažíme se protlačit do zemí jako je bývalá Jugoslávie. Jsou to místa tak odlišná od Ameriky, kde se mohu něčemu naučit.
Některé koncerty mi platí účty a jiné hraju, abych se něčemu naučil. A tak jsem se kromě České republiky zamiloval třeba do Maďarska a přese všechny šílenosti, které jsem tam zažil, mám moc rád Rumunsko. A tak se snažím tlačit více na východ a na jih, tyhle kouty světa mě nějak romanticky přitahují. Moc rád bych do Chorvatska, Makedonie…

A kdy bude čas píchat špendlíky třeba do Asie?
To je velký cíl. Už jsem hrál v Austrálii, v roce 2006 pak byl v Číně, ale jen na prázdninách, protože tam pár let žil můj bratr. Na levé zápěstí jsem si nechal vytetovat čtyři malé čáry, z nichž každá ztělesňuje jeden kontinent, na kterém jsem kdy byl. Jednou tam bude sedm čárek. Musí být! Cestování je moje nejoblíbenější věc, musím být v pohybu. Proto mám jen malý byt a nevlastním moc věcí. Můj domov je na cestách.

Na tohle je asi docela těžké sehnat parťáky, ne? Ne každý tohle dlouho vydrží…
Já a můj manažer spolu cestujeme deset let, jsme nejlepší přátelé, vlastně pomalu manželé. Když se vrátíme z turné, on žije v Texasu, já v Minnesotě, takže si od sebe můžeme oddechnout. Jedna z nejlepších věcí je, že celá moje kariéra stojí na lidech, kteří věří v mou hudbu a chtějí pomáhat – na lidech, jako je Adam z Prahy. Nejsem slavný, neprodávám milióny desek, nejsem „velký“ umělec – jsem někde uprostřed, nikomu nedávám vydělat, ale tolik lidí mi v minulých letech pomohlo, protože věří v mou hudbu. A jsou mými přáteli.
A tak cítím, že je mým závazkem vzít něco z té malé slávy, kterou zažívám, a pomoct zase jiným. Nejlépe to jde tak, že se snažím, aby něco podobného mohli zažít jiní muzikanti, které představuju Adamovi a dalším promotérům v Evropě, aby tihle lidé – třeba mí spoluhráči z kapely – mohli taky poznávat svět, stejně jako se to poštěstilo mi.

Uvažuješ tak nad svou tvorbou v mezích ambicí?
Určitě, jsem rozhodně ambiciózní a je to něco, co je pro většinu hudebníků těžké ustát. Hodně z nich narazí. Snažím se být ambiciózní, pokud jde o mou tvorbu – chci, aby každá deska byla odlišná od té předchozí, snažím se posouvat sebe i posluchače, ale taky chápu, že je důležité být ambiciózní po obchodní stránce. Snažím se, abych dosáhl na více a více lidí, hrál pro více lidí.
Nemyslím, že kdy budu bohatý, ale čím klidnější zázemí mám, tím lépe se mi soustředí na mou hudbu a mohu se kreativně posouvat. Dostal jsem se do bodu, kdy nemusím mít jiné zaměstnání a mohu se mnohem více věnovat hudbě. Stále trávím čas na svých webových stránkách, vyřizuju všechny emaily, telefonáty a tohle všechno, ale je pro mě moc důležité, abych mohl růst po všech stránkách. Ta kreativní a obchodní jsou spojené a já je chci posilovat, protože už nikdy se nechci věnovat ničemu jinému.

„Ne vždycky vím, jak dobrý nápad převést v dobrou píseň.“

Řekl bys tedy, že tvoje poslední deska „This Is Our Science“ byla zlomová?
Rozhodně. Bylo to pro mě pomalu šokující. Vyšla u malého indie labelu s dvěma zaměstnanci, ale šest předcházejících let a tři předcházející desky jsme tak moc koncertovali a snažili se, až nám nedošlo, jak moc se moje fanouškovská základna rozrostla. Před vydáním desky jsme spustili předprodej a jen z něj se zaplatily v podstatě veškeré náklady na její výrobu. Nikdy předtím jsem na žádné ze svých desek nevydělal a teď najednou se vše zaplatilo za 14 dní.
Pak následoval zájem novinářů a hodně se pro mě změnilo – v USA i v Evropě. Nezbohatl jsem, ale rozhodně jsem se mohl pohodlněji usadit a myslím, že ve své práci jsem se mohl stát nebojácnějším. A taky mě to utvrdilo, že všechny ty předcházející roky, než jsem se vůbec dostal do České republiky a mohl vzít na turné kapelu, že všechny ty roky, kdy jsem se bez domova a večeře trmácel mezi mizernými, dobrými a nakonec dost dobrými koncerty, stály za to. Potvrdilo se, že jsem žil život správně a to vědomí mě posílilo, takže se dále snažím růst a tlačit věci správným směrem.

A co momenty, kdy jsi pochyboval?
Pořád pochybuju, patří to k tomu. Pokud občas nepochybuješ o tom, co děláš, jsi hňup. Protože dělat umění by mělo být děsivé, měla by to být těžká práce. Bavívám se s přáteli o tom, že skládat desku vlastně nebývá úplně zábavné. Je to vzrušující, užitečné, je to výzva, ale taky se moc nevyspíš, já bývám apatický…
Kdysi jsem dělal na stavbě, vyklepával plechy a to je těžká práce v jiném ohledu – je to výzva pro tělo, když jsem došel domů, v podstatě jsem zkolaboval do postele. Při umělecké práci kolabuju z únavy mysli, která vychází z toho, jak se píseň ne a ne vyloupnout. Jen málokdy se zčistajasna zjeví. Musíš je tvarovat, dělat na nich, jako když kovář dělá meč – jsou to hodiny a hodiny práce, potu, dřiny.
Skladbu „Midday Moon“ jsem začal psát sedm let předtím, než vyšla. O nápadu na každou ze svých písní si myslím, že je dobrý. Ale ne vždycky vím, jak dobrý nápad převést v dobrou píseň. A vědomí, že ne každou píseň jsi v daný moment schopný vytvořit, hodně bolí. Je to selhání, ale to k tomu patří. I teď, kdy se mi daří, pořád nespím a trápím se, ale to mě pohání kupředu, nutí pracovat tvrději a zkoušet se svou hudbou a koncerty nové a nové věci. Jsou to zdravá selhání, i když mě nutí chodit pozdě a málo spát.

Co to je málo?
Když nejsem na turné, tak si dávám tak pět až sedm hodin, na turné si dopřeju tak tři až pět hodin plus něco na cestách. A vypiju při tom hodně espressa. Někdy to ale nejde přemoct a dám si čtrnáct hodin v kuse.

„Myslím, že přestože mají Evropané problém s Amerikou politicky, milují její kulturu.“

Když se ještě vrátíme v čase, v jakých klubech jsi hrával v USA v době, kdy ses poprvé objevil v Brně „v sudu“?
Moje hudba se vždycky šířila tak, že si o ní vykládali lidé. A tak se to odlišovalo. Na tomhle turné hrajeme v Praze ve velkém klubu, kde hráli Dinosaur Jr nebo DJ Shadow. Je to největší klub, ve kterém jsem kdy v Evropě hrál. O pár dní později hraju v miniaturním klubu na Slovensku. Ve Francii budu hrát v miniaturním, špinavém, úžasném squatu, do kterého se vejde tak čtyřicet lidí.
A tak to bylo v USA v době, kdy jsem hrál v sudu. V některých městech jsem hrál ve velkém klubu pro stovky lidí, ale v jiném zase v něčím sklepě pro dvacet lidí. Vždy to záleželo na tom, kolik lidí si o mně řeklo. Nejsem jeden z těch, který hraje každý večer pro stejný počet lidí. Kořeny mé tvorby jsou v DIY, a tak jeden večer hraju pro pár desítek lidí, jindy pro pár set.

Podmínky pro muzikanty v USA a v Evropě se liší, mohli bychom o tom mluvit hodiny. Dá se to vůbec? Přece jen Evropa je společenství různých zemí, kdežto Amerika ne tak docela…
Ty rozdíly jsou obrovské, americký systém je podobný kanadskému a britskému. V USA promotéři pracují kvůli výdělku a většinou pracují pro jeden klub, kdežto v Evropě tíži promotérství sdílí více lidí, kolektivy. Zásadní rozdíl je v tom, že když v Evropě někomu chybí koncerty v jeho městě, rozhodne se je – legálně nebo nelegálně – uspořádat. V Americe si lidé stěžují, ale tolik toho neudělají. Zčásti je to otázka jakési kulturní frustrace, zčásti systému chodu klubů, jaký v USA máme.
Rozdíl je i ve fanoušcích. Američané chodí na koncerty zpívat písně, které znají, s kapelami, které mají rádi. V Evropě lidé mnohem častěji chodí na koncerty, aby objevili novou hudbu. A funguje zde i něco jako „loajalita ke klubu“, do kterého chodí, když je něco na programu. Týká se to zvlášť klubů, které jsou nebo byly squaty – zde funguje oddanost „mému klubu“.
Jistěže taky v některých evropských zemích dostávají kluby peníze od státu, což lecčemu pomůže. Kromě toho Evropané jsou taky více nakloněni tomu jít na koncert americké kapely. Myslím, že přestože mají Evropané problém s Amerikou politicky, milují její kulturu.
Takže když přijedu do klubu v Evropě, mám na stole jídlo, chtějí mě nakrmit a ráno dostanu snídani. V Americe? V žádném klubu vám neudělají snídani, tu si musíte sehnat sami. Jsou tady prostě jiná očekávání od klubu, promotéra, fanouška, umělce – všecko je jinak.

„Hudba nemá být něčím, co děláš, protože musíš. Pokud se mi to někdy stane, končím.“

Takže když jsi hrál na festivalu SXSW nebo jel americké turné s Why?, sháněli jste si snídaně?
Přesně tak, sháněli jsme po ránu něco na jídlo. Dostal jsem do bodu, kdy jsem v Americe docela úspěšný, takže se o mě lépe starají, ale ani nejlepší americký klub se pořád nemůže rovnat péči, které se mi dostane v nejšpinavějším evropském squatu.

Jsi hodně aktivní na sociálních sítích – Twitteru, Instagramu. Odkud pramení nutkání tolik s fanoušky sdílet?
Na začátku své kariéry jsem měl jen málo fanoušků, maximálně stovky. Když jsem vyrůstal, měl jsem možnost vidět v roce 1997 Modest Mouse v malém klubu pro pár set lidí. A tehdy jsem měl možnost jít domů k Isaacu Brockovi [frontmanovi kapely], který tehdy bydlel na Floridě, a on mi a mým přátelům uvařil rybu, kterou zrovna ulovil. Byl jsem šestnáctiletý středoškolák a tadyhle mi můj hudební hrdina vařil večeři. Tohle se stalo v době před mobily a sociálními sítěmi. Já dneska nemůžu každému, komu bych chtěl, udělat rybu, ale na hudbě lidem stále záleží a to nejmenší, co mohu dělat, je být s nimi v kontaktu. Není v mých silách každému odpovídat, ale díky stručné formě Twitteru mohu být s lidmi v kontaktu.
Když jsem začínal, tak jsem každému fanouškovi odpovídal, když mi napsali – potřeboval jsem každého z nich. Často jsem totiž navíc hrával u lidí doma, protože kluby mě prostě nechtěly bookovat. A tak když mi lidi psali, jestli bych nezahrál v Bloomingtonu v Indianě, odpovídal jsem, „pokud mě necháte hrát u sebe doma, zahraju tam!“ Bylo to zčásti z romantického ideálu, jak by se měl umělec chovat, zčásti ze sprosté potřeby. A dodnes se snažím dodržovat kontakt s lidmi, kteří jsou s mou hudbou spojeni. Přestože ji dělám s určitým cílem a konceptem na mysli, zároveň ji dělám pro publikum. A tak je důležité, že s ním jsem propojený – po koncertě u merche, u panáka, jindy na internetu… Je to důležité.

Cítíš tedy přímé spojení se svou hudbou a, řekněme, fotkami na Instagramu?
To jistě – nechci totiž přijet na koncert, vylézt z dodávky, odehrát to a jít do hotelu. V té chvíli se to stává zaměstnáním a to bych rovnou mohl někam do kanceláře. Hudba nemá být něčím, co děláš, protože musíš. Pokud se mi to někdy stane, končím.
Jeden z důvodů mé interakce s fanoušky je, že mě formuje – bavím se s nimi o umění, hudbě, sportu, politice, o čemkoliv. Jedním z důležitých poznání, které jsem nabyl ve východní, střední a jižní Evropě, je, jak pohodlné to v Americe máme. I teď, kdy se Američané bojí o budoucnost, pořád se máme dobře. I teď, kdy se mluví o ekonomické krizi, si můžeme dovolit vzít volno z práce a jít se postavit do fronty na nový iPhone. Nejsme ve frontě na chleba, ale na iPhony. Nemáme ani ponětí, co to jsou obtíže.
A když mohu hrát v zemích bývalé Jugoslávie, Rumunsku, Slovensku nebo České republice, mohu se setkávat s lidmi, kteří vědí, co to znamená žít v obtížné situaci. A to mě tak moc formuje a tak moc mi mění život a můj pohled na svět, stejně jako to mění mou hudbu. A to vše díky interakci s fanoušky. Kdybych se vzdal sociálních sítí i setkání po koncertech, o tohle všechno bych přišel. Nejsem jen turista, mám vzácný dar, kterým nechci plýtvat – mohu se setkávat s lidmi.

A je to moc vidět na tvých fotkách, které jsou tak bystré a pozorné k detailům. Takové turisté nefotí.
To pro mě moc znamená. To je můj cíl.

Za zprostředkování rozhovoru děkujeme Adamu Nenadálovi a Brocku Cummingsovi.