As Blood Runs Black - Instinct

Zastaveni v čase
2011 Mediaskare Records 33:19 (11 skladeb) deathcore www.myspace.com/asbloodrunsblack

Dlouho trvalo, než si u As Blood Runs Black všechno sedlo, aby mohli pět let po vydání debutového alba navázat tam, kde skončili. Nebo se v jejich případě začne psát nový příběh, protože sestava se změnila nesčetněkrát a zejména hledání zpěváka bylo tím nejpalčivějším tématem.

Během dvanácti měsíců z různých důvodů přišli a odešli tři vokalisté. Jeden měl politický problém, další byl pěvecky skvělý, ale nehodil se ke kapele a třetí pro změnu už členem byl, odjel na turné, ze kterého ale zase potají zmizel a poté nikomu nezvedal telefon. Kalifornská deathcorová skupina tak musela přistoupit k jiným opatřením. I přes vypsání konkurzu na místo nového frontmana se nakonec rozhodla pro spolupráci se svým bývalým prodejcem zboží na koncertech, Sonikem Garciou.

Malý rozměrově, velký hlasově – tak o něm básnili zakladatelé této kapely. Rovněž prohlašovali, že konečně mají ustálenou sestavu, se kterou mohou jezdit na koncertní turné a prakticky fungovat jako skupina. Díky této zásadní věci mohla vzniknout deska „Instinct“, jejíž název je výstižný pro to, co se během pěti let odehrávalo. Jak pravil baskytarista, jediné, co je drželo ještě při víře, že to jednou přijde, byl právě onen instinkt.

Když v roce 2006 vyšlo album „Allegiance“, komunita kolem žánru šílela radostí. Zběsilé tempo, kytarové ódy, neskutečný hlasový rozsah frontmana a pořádná dávka ironie – tak se mluvilo o nové senzaci As Blood Runs Black. Skladba „Hester Prynne“ se stala takřka jejich hymnou. Každému tedy potom vrtalo hlavou, proč po takovém úspěchu nepřišly další očekávané desky anebo velká turné.

„Už samotný úvod napovídá, že posluchači neuslyší As Blood Runs Black, ale jejich reunion po deseti letech.“

Právě proto měla deska „Instinct“ nezáviděníhodnou situaci. V úplně novém složení musela uspokojit fanoušky lačné po vytouženém albu. A já bohužel nadále zůstávám hladový, protože mám pocit, že místo „Instinctu“ slyším „Allegiance vol. 2“. Pominu-li změnu zpěváka, který mi na desce přijde určitě zajímavější než naživo, As Blood Runs Black doslova zrecyklovali staré riffy a postupy, které se buď objevily již na debutovém albu, anebo se tam nedostaly a dlouho čekaly na své uplatnění.

Mezitím však postoupila doba a nápady v takovémto žánru velmi rychle stárnou. Například už samotný úvod napovídá, že posluchači neuslyší As Blood Runs Black, ale jejich reunion po deseti letech. Začátek desky nemohl být opravdu zvolen hůře. Postupem času se dostaneme na tempo a kvalitu „starých známých“. A bohužel právě v tom je kámen úrazu. Kapela nahrála desku způsobem, jako kdyby v tom roce 2006 zůstala. Vydat „Instinct“ pod jiným jménem a v onom roce, mělo by to úspěch.

Všechno na albu je precizní, zběsilé tempo zůstalo, kytary se nadále předhánějí a breakdowny se to jenom hemží. Jenom mně to přijde umělé, bez osobitosti a v podstatě jako kdyby si „Instinct“ dala kapela sama sobě k narozeninám, tedy že celou tuto věc nahrála sama pro sebe, aby se osvobodila po složitých letech.

Desky „Allegiance“ a „Instinct“ mají v mých očích kromě podobných postupů ještě něco společného, obě dokážou nakopnout svým drivem stejně tak, jako dokážou ve své poslední čtvrtině trochu nudit.