Architects – The Here and Now

Natáčení i mastering probíhaly v jiném studiu, rovněž producent měl co říci k formátům jednotlivých písní. Kapela sama dospěla k názoru, že je na čase opustit oblast depresivního a syrového post-hardcoru s častými math výlety, a začala se soustředit na pozitivní vlivy.

Žít v přítomnosti, to je nové motto pro pětici, jež nemá příliš v lásce neustálé cestování. První dva vydané singly „Day In, Day Out“ a „Learn to Live“, shodou okolností jdoucí v albu za sebou jako číslo jedna a dvě, dávají možnost nahlédnout pod pokličku Architects. Prvně jmenovaná píseň vystihuje změnu ve stylu hudby britské formace.

„The Here and Now“ nabízí mnoho melodických motivů, hojně čistý zpěv Sama Cartera. Jako doprovodné se jeví dříve dominantní post-hardcore a screamo. Sázku na technicky náročnou kytarovou a bicí hru vystřídaly hromadné popěvky, přímočaré a často rychlejší tempo. Zatímco „Hollow Crown“ překypovala finesami, jež zaujaly zejména hudební fajnšmekry, „The Here and Now“ představuje stravitelnější podobu toho všeho, co Architects za svoje působení ukázali.

V jiných případech by člověk ihned usuzoval, že jde o prvoplánové chování ze strany labelu a kapely, jak získat více fanoušků na úkor kvality hudby. Nicméně v případě recenzovaného kvintetu hraje kapele k dobru právě technická vyspělost. Pokud totiž její členové zvládli v minulosti předvádět složité prvky ve smrtících změnách rytmu, nyní se s naprostou lehkostí vypořádávají s chytlavými, leč nekýčovitými melodiemi.

„‚The Here and Now’ je po zvukové, stylové a psychologické stránce zase o kus dál."

Pravdou je, že někteří si budou muset k novým Architects najít cestu. Není vůbec překvapující, že po vydání singlu v září 2010 se strhla vlna negativní kritiky za změkčení stylu. O to více je potřeba si této kapely vážit, že riskla svoje postavení v podhoubí a vydala se cestou, na níž si už bezpočet nahodilých názvů kapel vylámal zuby. Co ovšem může kromě tohoto posluchače ještě zprvu odrazovat, je plastický zvuk, jenž se line po dobu hraní alba a má tendenci se slévat dohromady.

„The Here and Now“ ovšem zraje s každým dalším poslechem. Po tom desátém zjistíte, že plastický zvuk byl pouze na vašem přijímači, po dvacátém si uvědomíte, že z desky nesrší laciný populismus, ale spíše touha se osvobodit a risknout změnu stylu. A po třicátém poslechu je vám už jasné, že tahle deska je poslouchatelná, chytlavá, emocionální, místy překvapující a především že krásně plyne. Pokud by přesto někdo hledal stereotyp, rozbijí ho dva hostující zpěváci, Andrew Neufeld (Comeback Kid) a Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan). Právě s TDEP mají Artchitects společného stejného produkčního Steva Evettse (ještě také God Forbid, Everytime I Die, či Poison the Well).

Překvapující a pěkná místa lze hledat v různých fragmentech písní, ale jedna specifická, „An Open Letter to Myself“, se od ostatních liší. Její výsadou je elektronický začátek s jemným hrabáním do strun kytary, zatímco Sam Carter se s posluchači dělí o svoji osobní zpověď. Po klidném úvodu se zrychluje šlapák a použití virblu nabírá intenzity, než zase přijde odpočinek u dalšího pomyslného checkpointu. Vzápětí přichází erupce spočívající v přechodu zpěvného „My So Called Friend“ na vysoké screamo, jež vstupuje do melancholické, tvrdší části skladby, aby nakonec tato utichla v podobném duchu, jako byl začátek.

Architects jsou schopni se vyvíjet. „Ruin“ se jevilo jako schizofrenní mathcore s grindem, „Hollow Crown“ představilo syrový post-hardcore se zachovaným mathcorem a občasnými výlety do melodických pasáží. „The Here and Now“ je po zvukové, stylové a psychologické stránce zase o kus dál, i když nelze říci, že je lepší či horší než uznávaný předchůdce „Hollow Crown“. Posun kapely do těchto vod nebyl náhodný a zbabělý. Britská pětka si zaslouží uznání za to, čím se v roce 2011 prezentovala hudebnímu světu.