Another Five Minutes, More Dangerous Than a Thousand Rioters

Mládí kupředu!
28. února 2013
Liberec, Azyl

Dramaturgií se může liberecký Azyl směle rovnat známějším klubům z Prahy. Těch několik nadšenců, kteří tvoří zdejší program, dotáhlo pod Ještěd již mnoho zajímavých a kvalitních kapel z celého světa, stejně jako tuzemskou UG špičku, nehledě na žánr. Dvojice francouzských kapel sice ve čtvrteční večer přilákala jen asi dvacet návštěvníků, avšak i ti museli odcházet spokojeni.

Kapely jsem si před koncertem poslechl jen zběžně, jelikož jsem se již naučil, že nahrávka a živé podání materiálu bývají u podobných spolků někdy až diametrálně odlišné. Jak se však později ukázalo, tentokrát tomu bylo jinak, obě kapely svůj materiál živě odprezentovaly věrně.

Another Five Minutes by se dali zaškatulkovat jako emotivní HC s drobnou příměsí screama a punku. Nejsem zrovna posluchačem, který by měl podobné žánry výrazněji pod kůží, ale neštítím se ničeho (francouzského). Kapela mne překvapila především členitou, ač nikterak složitou kompozicí. Skladby působily živě a čas od času se objevil i nepředvídatelný moment, zvrat či změna. Pro takto mladé kapely (rozuměj věkem hudebníků) je typický přetlak energie a nápadů. To první Another Five Minutes prokázali neustálým pohybem po klubu, kdy jediným limitem v jejich toulkách byly čtyři zdi a délka kabelu. Ač materiál nezní v žádném případě přeplácaně, v některých pasážích by nevadilo trošku ubrat z přemíry nápadů a zjednodušit, což se však časem s nabranými zkušenostmi jistě vychytá.

„Při vší té naléhavosti stále působili mile a vroucně.“

Zpěvákův vokál zněl naléhavě a intenzivně, přesně dle mých chutí. Na desce se v některých skladbách objevují také sborem zpívané pasáže, které hravě zvládli členové druhé vystupující kapely. Milé a přátelské gesto. Velkým překvapením pak byl zvuk, který v klubu u většiny koncertů zabíjí přehnaná míra hlasitosti, tentokrát však vše bylo v únosných mezích a Vrablovi (jinak Drom) se podařilo ozvučit koncert vynikajícím způsobem.

Jsem si vědom oné skutečnosti, že podobně znějících kapel se na scéně najde nemálo a jiní by o nich mohli psát zasvěceněji, avšak osobně se rád čas od času stavím do pozice neznalého, což mi umožňuje přistupovat k hodnocení odlišně. Předvedený výkon byl uvěřitelný a upřímný, malé kluby jim očividně sedí a při vší té naléhavosti stále působili mile a vroucně, což mi nejednou vykouzlilo úsměv na tváři.

„Také při vystoupení MDTTR zpěvem vypomohli chlapci z druhé kapely.“

To kolegové z More Dangerous Than a Thousand Rioters nabrali poněkud metalovější směr. Přibylo mírné agresivity a místy ztrojený screamo vokál byl přiměřeně úderný a zpěvný. Sám zpěvák se prezentoval až gymnastickými kousky a bylo znát, že nějaký ten fyzický kontakt s publikem kapele není vůbec cizí, leč tentokrát se kluci nedočkali. Nutno poznamenat, že návštěvnictvo klubu se na zde pořádaných akcích až tolik nemění. Nerad bych nás označoval jako konzervativní fanoušky, ale onoho moshpitu a dalších postrkávajících radovánek si kapela užije spíše při takové návštěvě, která tuto scénu sleduje a ctí její zvyky a tradice. Mne samotného kapela přesvědčila až v druhé půlce setu, tento hudební subžánr mi zas tolik nesedí. Také při vystoupení MDTTR zpěvem vypomohli chlapci z druhé kapely, což je příjemným důkazem jejich přátelství a dobrých vztahů, které jim snad ještě nějakou chvíli vydrží. Trochu humorný mi pak přišel vzhled zpěváka, evokoval mi mladší verzi Randyho Blytha u soudu.

DIY kultura zřejmě funguje výtečně, dlouho jsem se nesetkal s cenou 175 korun za dvanáctipalcový vinyl, ten sedmipalcový byl pak ještě o stokorunu levnější. I ona cedulka s nápisem „dej, kolik chceš“ působila hezky undergroundově. A jak říká Berry z VDM, i propagace je zisk.