Anna Calvi – One Breath

Na druhý nádech doplavete dále
2013
Domino Records
39:10 (11 skladeb)
alternativní rock
http://annacalvi.com/

Když jsem dva roky nazpět v recenzi na dlouhohrající debut Anny Calvi nešetřil chvalozpěvy a odvážnými přirovnáními, trochu jsem doufal, že si po druhém albu nebudu muset nasazovat oslí uši a tvářit se, že článek napsal nějaký jiný chytrák a já se pod něj podepsal omylem. Nyní už si můžu s klidem oddechnout.

Příslovečný Král Midas se ze mě nestal, svého holiče popravovat nemusím a Anna Calvi už nemůže být nikým označována za „zázrak jedné desky“. Druhé album „One Breath“ totiž debut ještě v mnohém předčí.

Už jen zběžný poslech člověka ujistí, že Anna Calvi disponuje specifickým rukopisem. I když –slovo rukopis má snad až přílišný nádech sterilní a metodické grafologie, mantinely v muzice Anny Calvi jsou méně ostré, více citové a intuitivní. Základem je stejně jako v předchozím případě časově nekategorizovatelný rock ovlivněný hudebním klimatem mnoha přecházejících dekád. Do kamenného monumentu jsou pak vyškrábána jména stejně pestré škály písničkářů či písničkářek a dokonce to místy vypadá, jako by nad písněmi drželi ochrannou ruku svobodomyslnější skladatelé klasické a filmové hudby.

Muzika Anny Calvi ovšem není pouhou syntézou již slyšeného, alespoň ne v klasickém slova smyslu, neb na prvočísla můžem s patřičnou dávkou snahy dnes přeci jen rozložit úplně vše. Pestré hudební vlivy jsou spíše jen takovými průsvitnými přízraky, jimž v průvodu vévodí sytý, plný a vášnivý hlas samotné Anny, který je v tomhle případě hlavním médiem pro přenos emocí a nálad. V jejím hlase je přesně tak akorát patosu a manýry, aby se ze zpěvu nestalo natřásání pavího ocasu – jako by zpíval Jeff Buckley s ostříhanými vokálnímu kudrlinami. (Že já jsem nejhoršího plavce rock'n'rollu v souvislosti s Annou Calvi zmiňoval již minule?)

„Krása tkví v nedokonalosti a uhlazenost je nevzrušivá.“

Výše zmíněné ovšem už plus mínus vědí všichni, kteří věnovali adekvátní čas debutu. Čím je však „One Breath“ tak zajímavá, že působí jako krok na vyšší laťku žebříku? Jednou z hlavních změn v průběhu přípravy desky byla změna producenta. Zatímco eponymní debut si vzal pod svá křídla Rob Ellis, dlouholetý spolupracovník PJ Harvey, na „One Breath“ s Annou Calvi již spolupracoval John Congleton, který je krom bohatého producentského resumé taktéž frontmanem a ústřední postavou The Paper Chase, respektive The Nighty Nite. Congleton se nebojí využívat hluk, špínu, disonance a disharmonie jakožto přirozené segmenty hudebního spektra a zakomponoval je ve slyšitelné míře i na nové album Anny Calvi, aniž by jimi zbytečně drásal to, co má naopak fungovat na principu krásy. Do „Piece by Piece“ zasadil rozervané linky kytar a syntezátorů, „Love of My Life“ dokonce maličko připomíná i samotné The Paper Chase, jen trochu učesanější a zbavené hysterie. Škrábance a nečistoty se ale objevují v menší míře i na mnoha jiných místech desky a pomáhají podtrhovat dobře známé krédo, že krása tkví v nedokonalosti a uhlazenost je nevzrušivá.

Protipólem rozervanějších skladeb jsou pak ty, které Anna Calvi s Congletonem nechali volně dýchat a rozpínat se do takřka filmového formátu. Dobrým příkladem budiž „Sing to Me“, která nejen díky na Ennia Morriconeho upomínající smyčcové aranže působí, jako by byla vytažena z nějaké klíčové scény Leoneho westernu. První singl „Eliza“ má energický, optimistický náboj a ve zpěvném refrénu doslova vykvétá, aby zaplnil každý kout varieté. Asi nejkřehčeji laděnou skladbou s nejprostší instrumentací je předposlední „Bleed into Me“, ale i tu nakonec vokální sbor a ztišené klávesy dovedou do podoby intimní mše.

Druhá deska Anny Calvi přistavěla na slibné základy debutu další patro, v němž se posluchač zabydluje ještě příjemněji a s větším úžasem. Ohromně silné a trvanlivé skladby, dotažený výrazový rejstřík a správně načasovaná zpestření dělají z „One Breath“ zážitek na mnoho poslechů. I opatrní skeptici okusující náustek dýmky snad nakonec uznají, že Anna Calvi patří mezi ty vzácné interpretky, které dokáží působit velmi výrazně a pronikavě, aniž by byly vnímány jako provokativní či reprezentující nějaký trend. Přes absenci číselného hodnocení se musím podělit o informaci, že „One Breath“ patří mezi tři vůbec nejlepší desky, které jsem vloni slyšel – a na další počiny dámy ve flamencovém (stejně jako na březnové vystoupení v Praze) se budu těšit jak na Ježíška.

fotografie: Roger Deckker